Článek
Antonius Block je rytíř unavený životem, desetiletou křižáckou výpravou, která mu přinesla pouze prázdnotu. Tváří v tvář smrti chce poodhalit závoj bytí a udělat něco, co jeho existenci dá smysl. Tápe, bojí se. To, co ho děsí, je právě prázdnota a život beze smyslu. Muž v krizi víry. Ani přímý dialog se Smrtí mu nedává žádnou odpověď.
Jak je nám podobný. Bojíme se, tápeme a hledáme pevný bod řádu světa a vlastní existence. Pevný bod, o který se dá opřít. Hledáme odpovědi. V okamžiku, kdy si myslíme, že nacházíme směr, můžeme zjistit, že nový prostor, který jsme objevili, přináší víc nových otázek než odpovědí na otázky staré. Vědomi si toho, že měřitelný důkaz nenalezneme, někdy tyto otázky celý život odsouváme, nebo si je vůbec neklademe. Účastníme se tance smrti – Dance Macabre, tak byl tento motiv nevyhnutelného a rovného konce pro všechny zobrazován. Jaké máme možnosti a vede z toho nějaká cesta? Můžeme se opřít o systémy, které již existují tisíce a stovky let, právě proto, aby poskytly oporu. Všechny tyto systémy ale potřebují to nejzákladnější, a to je dar víry. Nemyslím tím slepou víru, tu, kterou si vemlouváme, abychom měli pocit sounáležitosti, opory a ochrany. Myslím tím víru opravdovou, tu, která vychází ze srdce a která dává odpovědi, s kterými se ztotožňujeme. Víru jako důvěru v základní pravdivost a smysluplnost cesty, kterou člověk volí. Tato víra srdce se nedá vyčíst v knihách, nedá se získat jiným způsobem než tím, že je nám darována. I když nedokážeme slovy vysvětlit proč, dává nám klid, stabilitu a sílu účastnit se tance s úsměvem a beze strachu.
