Článek
Prvního listopadu slavíme Slavnost Všech svatých, na kterou druhého listopadu navazuje Památka všech věrných zemřelých. Jde o staré tradice. Slavení Slavnosti Všech svatých v den 1. 11. zavedl v Římě papež Řehoř III. Samotná slavnost všech svatých je však starší. Její kořeny sahají přinejmenším do 4. století. Pravděpodobně v roce 998 opat Odilo z Cluny nařídil, aby se ve všech klášterech pod jeho správou sloužily modlitby za všechny zemřelé. Slavení tohoto svátku se ustálilo na 2. listopadu, den po Slavnosti Všech svatých, a tento zvyk se od 11. století rozšířil po celé Evropě.
Dny 1. a 2. listopadu spolu úzce souvisejí, ale jejich význam není stejný.
1. listopadu se slaví Slavnost Všech svatých jako oslava těch, kteří již dosáhli nebeské slávy. Oslavujeme jejich společenství s Bohem a jejich příklad pro náš život.
2. listopadu slavíme Památku všech věrných zemřelých (Dušičky). V tento den se modlíme za všechny zemřelé, a zvláště pak za ty, kteří ještě potřebují dovršení svého očištění, aby mohli dosáhnout plného společenství s Bohem.
Slavnost Všech svatých – zde nejde jen o svatořečené světce, ale o všechny lidi, v jejichž životě se nějakým způsobem zrcadlí Ježíšova blahoslavenství. Lidi, kteří jsou chudí v duchu, plačící, tiší, hladovějící a žíznící po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, tvůrci pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost.
Mezi svatými najdeme lidi vzdělané i nevzdělané, bohaté i chudé, lidi, kteří žili v klášterech, i ty, kteří měli rodiny, mučedníky i ty, kteří zemřeli přirozenou smrtí, svaté, kteří byli svatí již od mládí, i ty, kteří se k Bohu obrátili až ve stáří. Pojem svatý zahrnuje také neznámé mučedníky, jejichž jména se nedochovala, obyčejné lidi, kteří žili svatým životem, matky a otce, kteří s láskou vychovávali své děti, lidi, kteří celý život věrně sloužili druhým, i všechny ty, jejichž svatost nikdo během jejich života nerozpoznal.
Církevní svatořečení není podmínkou toho, aby člověk mohl být v nebi. Je to církevní uznání, že určitý člověk žil svatým životem a může být veřejně uctíván jako příklad a přímluvce. Nejsou to jen lidé, kteří jsou podle světských měřítek úspěšní, mocní, bohatí nebo obdivovaní. Svatý není člověk, který nikdy neudělal chybu, nikdy nezapochyboval nebo nikdy neselhal. Svatý je člověk, který dovolil Bohu, aby proměňoval jeho život. Když oslavujeme svaté, neoslavujeme především jejich mimořádné lidské schopnosti. Oslavujeme to, co Bůh dokázal uskutečnit v jejich životech.
Co z toho všeho plyne? Svatost není výhradně záležitostí výjimečných lidí. Boží království překračuje hranice národů, kultur i lidských dějin. Do nebe přicházejí lidé s různými životními příběhy. Rozhodující není lidská dokonalost, ale Boží milost a věrnost Kristu.
A hlavně:
Svatost je povolání každého člověka.
