Článek
V knize Přísloví 31,10–13.19–20.30–31 čteme
„Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá.“
„Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu.“
Žena je rovnoprávný protipól muže, každý to ví, čteme o tom, cítíme to, a přesto na to společnost v různých dobách nedbá. Žena bývala a stále bývá sociálně, materiálně i právně omezována. V tomto čtení to můžeme chápat tak, že text mohl psát muž, a proto text akcentuje ženu. Stejný text by ale mohla psát i žena o muži, jen by třeba nahradila slova krása a půvab fyzickou silou a mládím. Člověk není stvořen jen sám pro sebe a důležitost vztahů je znázorňována i póly muž–žena. Hledání, nacházení, ztrácení a opakování této vztahovosti vytváří proud, který obohacuje, pomáhá poznat nejen sebe, ale v konečném důsledku, skrze zvnitřnění vztahu jako takového, i Boha.
Text 1 Sol 5,1–6 nám připomíná a zdůrazňuje
„…onen den Páně přijde jako zloděj v noci.“ a „Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.“
Text se dotýká příchodu Pána, konečného bodu, kdy člověk bude skládat účty, ale zde se můžeme analogicky zamyslet i nad konečností našeho života. Lidský život je konečný. Proč se na to ale v naší době tak rádo zapomíná? V baroku lidé mysleli na každodenní blízkost smrti a nejhorší ze všeho byla náhlá, nečekaná smrt. Smrt byla v té době přirozenou součástí života, zobrazení symbolu pomíjivosti života bylo všudypřítomné a lidé kladli důraz na přípravu na smrt a zúčtování; vnitřní „čistý stůl“ člověka v kteroukoli dobu byl ideálem, ke kterému se snažil směřovat. Dnes je smrt zatlačována do pozadí a skrývána. To, co se ale nezměnilo, je její neočekávaný, náhlý příchod, který nás i naše okolí zastihuje nepřipravené. Bohužel tím trpí společenství i celý svět, protože z mysli lidí, kteří vytlačují smrt, mizí i touha po vlastní sebereflexi a nápravě, mizí touha po tom být užitečný a sledovat ideály vyžadující sebezapírání, pokoru a vztahovost jako ruku podanou na pomoc druhému člověku. Opět si myslím a troufám si zdůraznit, že i určitá míra nepohodlí, ohroženosti a bolesti může produkovat aktivizaci toho lepšího uvnitř nás. Nejde o to, abychom oslavovali a vyhledávali utrpení, spíše o pokoru a hledání smyslu a cesty i v okamžiku, kdy neseme tíhu bolesti těla i duše.
Čtení z evangelia Mt 25,14–30 popisuje člověka, který dá svým služebníkům pět, dvě a jednu hřivnu, každému podle jeho schopností. První i druhý služebník zdvojnásobí hřivny, zatímco třetí svou hřivnu skryje a při zúčtování vrátí pouze to, co od pána obdržel. Pán ho pak tituluje „Služebníku špatný a líný“ a vysvětluje: „Každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.“
Čtení z evangelia nabízí jasný prvoplánový výklad: každému člověku je od Boha dána vlastní individuální „hřivna“ vnitřního „bohatství“, potenciálu, schopností, darů, milosti, příležitostí i poslání. Úkolem člověka je o toto bohatství pečovat, rozmnožovat ho a v den skládání účtu prokázat, že nežil marný život.
To, nad čím bych se ale chtěl pozastavit, je strach. Strach, kvůli kterému poslední služebník zahrabal svou jednu hřivnu, strach z toho, že svého pána zklame. Jeho strach je spojen s chybným obrazem pána a vede k nečinnosti. Nemáme i my kolikrát nesprávnou představu o Bohu? Mnozí mají možná spojenou představu Boha s následným trestem za své selhání. Strach je nicméně fenomén, který provází celý náš život stejně jako láska. Strach v mnoha podobách je výzvou, které musíme čelit každý den. Může mít mnoho podob: strach o život, strach ze zklamání, strach z odmítnutí, ze ztráty, ale i strach o druhé, o blízké, o celý svět, o svou duši. Myslím si, že nad strachem se mnohdy vítězí velmi těžce. Strach na druhé straně ale nesmí být plošně nahrazen lehkomyslnou bezstarostností; je nutné si ho neustále vnitřně uvědomovat a pracovat s ním. Se strachem, který nás svazuje a neumožňuje nám vstupovat do užitečných a smysluplných vztahů, musíme nekompromisně zápasit a nebát se násobit vše, co jsme od Pána obdrželi. Bojovat se strachem neznamená přestat se bát. Znamená nenechat strach, aby rozhodoval místo nás.
Poslední věcí, u které bych se chtěl zastavit, je část textu: „toho služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Podobný verdikt nad pannami, které neměly dostatek oleje do svých lamp a promeškaly příchod ženicha, jsme mohli zaregistrovat ve čtení evangelia minulý týden. Tyto panny slyšely nakonec od ženicha odsudek: „Neznám vás.“ Otázka, kterou si můžeme klást, je, zda je Pán tak rezolutně přísný a jak to vlastně tedy je s nekonečnou Boží milostí a Božím milosrdenstvím. Jde o definitivní ztrátu? Nebo má tvrdost výroku ženicha nebo hospodáře za úkol nás vytrhnout z lenivého spoléhání se na milosrdenství, přinutit nás k aktivitě a touto vnesenou vnitřní nejistotou nás motivovat k obrácení, k dobrému prožití vlastního života a k užitečnosti v našich vztazích, k naplnění a rozvoji svých „hřiven“? Věřím tomu, že je to právě tak. Nezapomeňme ale na to, že mystérium Božího konání je nekonečné. Křesťanská naděje by neměla být založena ani na strachu z Boha, nicméně nesmíme ani lehkomyslně spoléhat na to, že Bůh všechna naše selhání přehlédne.
