Článek
Kniha to je má celoživotní láska. Pamatuji si svou první přečtenou knihu, kterou jsem si půjčil ve školní knihovně. Tenkrát v jednotřídce v obci Nagyszegpuszta, okres Dunajská Streda. Byla to, jak jinak, kniha psaná maďarsky. Tou knihou byla „Mamutvadászok“ (Lovci mamutů) od českého autora Eduarda Štorcha.
Už ani nevím, jaký slavný ruský velikán prohlásil, že za vše, co je ve mně krásného, vděčím knihám. A já knihám vděčím za to, že jsem se při čtení naučil natolik česky, že se docela slušně domluvím. Kamkoli mě život zavál, tak jsem si vždy našel svou cestu ke knihám, a to celkem bezpečně i do knihoven.
Po přestěhování ze Slovenska do Čech do Bakova nad Jizerou jsem se ponořil do četby všeho možného v místní městské knihovně. Tady jsem se hodně naučil a knihy mi činí od té doby především samou radost. Můj oblíbený předmět nebyla „astronomie“ z okna, nýbrž čtení nejen pod lavicí a o přestávkách, ale taky dlouho do noci. Jakmile jsem se do nějaké dobré knihy začetl, neznal jsem hodiny.
Do revoluce v roce 1989 jsem si pravidelně pořizoval každý měsíc novou knihu. Pravidelně ve čtvrtky se nové knihy dostávaly do knihkupectví. Knihy dodnes nakupuji a taky rád dostávám knihy jako dárek.
To, že jsem začal sepisovat i rodinnou kroniku v roce 1999, je i částečně přirozený vývoj mé záliby. knihách bych mohl napsat desítky až stovky stran. Bylo by to však asi nošení dříví do lesa, že? Kdo má knihy rád a umí je i číst mě jistě pochopí. K některým knihám se vracím a čtu je podruhé, potřetí… Jsou i knihy, které si přečtu jednou, a už se k nim nevracím.
Dokonce se najdou knihy, které odložím po přečtení prvních cca padesáti stránek a už ji nedočtu nikdy. Tak a taky se mi stává, že se začtu do zajímavé knihy a v půlce zjistím, že tu samou knihu jsem před pěti, deseti lety už četl. To ji pak přečtu do konce o to pozorněji.
Jak si vybírám knihy? Většinou podle autorů. Není to však pravidlem. Musí mě taky (kniha) oslovit. Hodně dám i na doporučení jiných čtenářů, knihovnic a knihovníků a kamaráda Václava Maška. Venca mi tuhle půjčil knihu o moravských pověstech a dokonce jsem se tam dočetl o mé rodné vesnici.
Je to jihoslovenská smíšená slovensko-maďarská obec Lehnice. Kdysi tam Turci řádili a porazili polská vojska na hlavu a na znamení vítězství poslali svému vládci mnoho pytlů nasolených uší svých nepřátel.
Taky si musím zavzpomínat na dlouholetého starostu Příšovice pana Petra Prádlera. Na jeho popud jsem připravoval publikaci o obci po vzoru města Turnova. Pracoval jsem na tomto projektu usilovně cca šest měsíců. Dokonce i zastupitelé obce dali souhlas s vytištěním této publikace.
Tak dlouho se to protahovalo až to ztratilo na aktuálnosti. V té době se pan starosta na mě obrátil se žádostí, abych poskytl jednomu studentovi své podklady pro vytvoření webových stránek obce. S radostí jsem tak učinil. Takže jsem se dočkal kýženého výsledku svého úsilí. Celá má práce nešla do kanálu jak jsem si už smutně myslel.
Ani tahle zkušenost mi tak docela nevzala všechny mé ideály. Stále hledám v lidech okolo mě to lepší, co v nich je!
