Děsivější než mor? Jak se z vědeckého výzkumu stává mediální strašák

Rozmrzající sibiřský permafrost může uvolňovat dávné mikroorganismy. To je vědecky podložená skutečnost, která si zaslouží pozornost. Znamená to ale, že lidstvu hrozí katastrofa horší než mor? Právě takový dojem může vyvolávat článek serveru Novinky.cz. Při bližším pohledu se však ukazuje, že mezi skutečnými vědeckými poznatky a dramatickým mediálním obrazem existuje podstatný rozdíl.

„Tání sibiřského permafrostu může být ještě děsivější než mor, varují vědci,“ hlásá titulek článku zveřejněného na serveru Novinky.cz.

Je to titulek, který okamžitě upoutá pozornost. Mor patří mezi nejděsivější epidemie lidských dějin. Jeho připomenutí v souvislosti s rozmrazováním sibiřské půdy přirozeně vyvolává představu neznámé, možná ještě ničivější nákazy.

Jenže co vlastně znamená „děsivější než mor“? Vyšší smrtnost? Snazší přenos mezi lidmi? Větší počet obětí? Nebo pouze skutečnost, že o dávných mikroorganismech zatím víme relativně málo?

Titulek tak pracuje především s emocemi, nikoli s měřitelným vědeckým srovnáním. Opatrné slovíčko „může“ sice ponechává prostor pro nejistotu, ale současně umožňuje naznačit téměř jakoukoli katastrofickou možnost.

A právě zde začíná problém. Vědecká možnost není totéž co pravděpodobná hrozba.

Článek Martiny Šťastné také informuje o úmrtí zaměstnankyně ruského výzkumného ústavu a podezření na plicní mor. Následně přechází k problematice rozmrazování permafrostu a dávných patogenů. Obě témata působí znepokojivě. Jejich spojení do jednoho, ale může u čtenáře vyvolat dojem, že spolu přímo souvisejí. Jenže taková souvislost není ani v náznaku doložena.

To je důležitý rozdíl. Dvě skutečné události nemusí mít společnou příčinu jen proto, že jsou uvedeny vedle sebe. Přesto právě takové uspořádání informací dokáže výrazně ovlivnit způsob, jakým čtenář zprávu interpretuje.

Výsledkem je nenápadný posun od informace k sugestivnímu příběhu.

Dalším výrazným motivem článku jsou takzvané „zombie viry“, tedy viry uchované po tisíce let v trvale zmrzlé půdě.

Vědci skutečně prokázali, že některé viry mohou za určitých podmínek zůstat infekční i po mimořádně dlouhé době. V laboratorních experimentech se podařilo izolovat viry ze vzorků permafrostu starých až přibližně 48 500 let. Má však jeden zásadní detail, který se v dramatickém mediálním podání snadno ztratí.

Tyto konkrétní viry byly schopné infikovat měňavky, nikoli prokazatelně člověka.

Mezi schopností infikovat jednobuněčný organismus a schopností vyvolat lidskou epidemii je přitom obrovský biologický rozdíl.

Aby se z dávného mikroorganismu stala významná hrozba pro člověka, muselo by být splněno několik dalších podmínek. Musel by přežít rozmrazení, dostat se do kontaktu s vhodným hostitelem, být schopný jej infikovat a v případě epidemie se také účinně přenášet. Samotný laboratorní důkaz infekčnosti viru tedy ještě neznamená, že se probudila nová pandemická hrozba.

Označení „zombie viry“ je sice mediálně přitažlivé, ale současně přispívá k vytváření hororové atmosféry kolem výzkumu, jehož skutečné závěry jsou mnohem střízlivější.

Článek připomíná také epidemii sněti slezinné na sibiřském poloostrově Jamal v roce 2016. Při této události uhynulo velké množství sobů a zemřelo jedno dítě. Jde o skutečnou a závažnou událost.

Jedním z vysvětlení je možnost, že mimořádně vysoké teploty přispěly k uvolnění spor bakterie způsobující antrax z dříve zmrzlé půdy.

Problém spočívá v tom, že přesný mechanismus vzniku epidemie nebyl jednoznačně prokázán. Diskutovány byly i další faktory, včetně nedostatečné vakcinace sobů. Představovat tuto událost jako jednoznačný důkaz, že rozmrazování permafrostu uvolňuje nebezpečné dávné nákazy je jasný nesmysl.

Samotný článek tuto nejistotu připouští. Přesto její zařazení mezi varovné příklady posiluje celkové katastrofické vyznění. Je to dobrá ukázka toho, jak může být informace fakticky správná, a přesto ve výsledném kontextu působit zavádějícím způsobem.

Dalším argumentem je rychlé oteplování Arktidy.

To je dobře zdokumentovaný klimatický jev. Vědecká studie publikovaná v roce 2022 zjistila, že se Arktida v období 1979 až 2021 oteplovala přibližně čtyřikrát rychleji než planeta jako celek. Takový vývoj má řadu závažných důsledků. Mimo jiné přispívá k rozmrazování permafrostu, změnám krajiny a uvolňování skleníkových plynů.

Nelze z něj ale automaticky odvozovat konkrétní pravděpodobnost vzniku nové infekční epidemie. Rychlost oteplování a epidemiologické riziko jsou dvě různé veličiny. Souviset spolu mohou, ale jejich vztah je podstatně složitější, než by se mohlo zdát z dramatického mediálního příběhu.

Právě zde se dostáváme k nejpodstatnější slabině celého článku.

Dozvídáme se, co všechno by se teoreticky mohlo stát. Že se mohou uvolňovat dávné mikroorganismy. Že některé viry dokážou přežít tisíce let. Že existují historické případy infekčních onemocnění v arktických oblastech.

Ale jak velké je skutečné riziko?

Jaká je pravděpodobnost, že rozmrazený patogen nakazí člověka? Jaká je šance, že se bude dále šířit? A jak se toto riziko srovnává s jinými známými infekčními hrozbami?

Na tyto otázky zatím nemáme dostatečně přesné odpovědi.

To samo o sobě není selhání vědy. Vědecký výzkum často pracuje s nejistotou a postupně zpřesňuje naše poznání.

Problém nastává ve chvíli, kdy se tato nejistota v médiích promění především v prostor pro katastrofické scénáře.

Z tvrzení „nemůžeme vyloučit nebezpečí“ totiž nevyplývá, že „nám hrozí katastrofa“.

A už vůbec z něj nevyplývá, že bude děsivější než mor.

Ne. A bylo by nespravedlivé jej takto jednoduše označit.

Text obsahuje řadu vědecky podložených informací. Odkazuje na odborné výzkumy, upozorňuje na skutečné změny v arktických oblastech a na některých místech správně přiznává nejistotu vědeckých závěrů.

Právě proto je však jeho způsob prezentace zajímavý. Manipulativní účinek totiž nemusí vznikat pouze šířením nepravdivých informací.

Může vzniknout také výběrem určitých faktů, jejich řazením, používáním emocionálně silných výrazů a zdůrazňováním nejhorších možných scénářů bez odpovídajícího vysvětlení jejich pravděpodobnosti.

Jednotlivé věty mohou být pravdivé, ale celkový dojem může být zkreslený.A to je v tomto případě podstata kritiky.

Rozmrazování permafrostu je skutečný problém, který si zaslouží seriózní vědecký výzkum i veřejnou diskusi.

Potenciální uvolňování patogenů patří mezi témata, která je rozumné sledovat a zkoumat. Není důvod toto riziko bagatelizovat.

Stejně tak ale není důvod vytvářet dojem, že vědci již odhalili hrozbu epidemie ničivější než historický mor.

Odpovědná vědecká žurnalistika by měla čtenáři pomáhat rozlišovat mezi tím, co bylo prokázáno, co je pravděpodobné a co zatím představuje pouze hypotetickou možnost.

Místo dramatického srovnávání s morem by proto bylo přesnější napsat například:

„Tání sibiřského permafrostu může uvolňovat dávné mikroorganismy. Jejich skutečné zdravotní riziko vědci nadále zkoumají.“

Takový titulek možná nepřiláká tolik kliknutí. Zato mnohem věrněji vystihuje současný stav poznání. A právě to by mělo být základním cílem kvalitní vědecké žurnalistiky.

Žijeme v době, kdy o naši pozornost soupeří tisíce zpráv. Čím dramatičtější titulek, tím větší šance, že na něj klikneme. Neměli bychom si ale zvykat na to, že se z každé vědecké nejistoty stává potenciální katastrofa.

Článek Novinek.cz je příkladem textu, který sice vychází ze skutečných vědeckých poznatků, ale prostřednictvím svého titulku a celkového rámování může vyvolávat silnější obavy, než jaké dostupné důkazy odůvodňují.

Kritické myšlení neznamená odmítat vědecká varování. Znamená požadovat, aby závažnost těchto varování odpovídala kvalitě důkazů.

Luboš Liška - mistopředseda Syndikátu západočeských novinářů.