Článek
O nezávislých svědomích, která až příliš často vědí, odkud právě fouká vítr.
Existuje zvláštní druh společenské profese, jejíž příslušníci se rádi označují za svědomí národa. Jsou vidět, slyšet, dostávají prostor v médiích, jejich názory se citují a jejich tváře zdobí kulturní i společenské události. Říkáme jim umělci. Herci, zpěváci, režiséři, spisovatelé, výtvarníci a další představitelé kulturního života.
Umění má být svobodné. Umělec má mít odvahu říkat i to, co se právě mocným nehodí. Jenže české dějiny nabízejí i méně lichotivý obraz. Obraz umělců, kteří dokázali velmi pružně přizpůsobit své postoje aktuálním politickým poměrům. Ne vždy z přesvědčení, ne vždy ze strachu. Někdy jednoduše proto, že chtěli dál pracovat, vystupovat, publikovat, natáčet a těšit se přízni těch, kteří o jejich kariéře rozhodovali.
A tak se nabízí nepříjemná otázka: Kolik z těch, kteří se dnes dovolávají morální autority umění, by obstálo ve zkoušce vlastní nezávislosti, kdyby se politické poměry znovu zásadně změnily?
Za každého režimu správně nastavený kompas
Stačí se podívat do české historie. Nejde o tvrzení, že všichni umělci byli kolaboranti nebo že většina z nich neměla vlastní názor. Takové zjednodušení by bylo nespravedlivé vůči těm, kteří riskovali kariéru, svobodu, a někdy dokonce život. Přesto se opakuje jeden pozoruhodný vzorec: část kulturní reprezentace se vždy dokázala přizpůsobit novému pořádku.
Za protektorátu se nacistická moc snažila získat umělce pro veřejné manifestační akce. Jedním z nejvýraznějších příkladů byl slib věrnosti Říši, který se odehrál v Národním divadle 24. června 1942. Režim využíval známé tváře, aby vytvořil dojem společenského souhlasu. Někteří umělci přijímali oficiální ocenění a pokračovali v kariéře v rámci podmínek, které okupanti nastavili.
Samozřejmě nelze každého, kdo za protektorátu vystupoval nebo tvořil, označit za kolaboranta. Historici upozorňují, že většina umělců spíše taktizovala a hledala způsob, jak v obtížných poměrech přežít a pokračovat v práci. Právě v tom ale spočívá, dle mého názoru podstata problému. hranice mezi profesním přežitím, konformitou a skutečnou službou moci bývá někdy velmi tenká.
Únor 1948. Nová moc, nové příležitosti
Po únoru 1948 přišla další zásadní změna. Komunistický režim začal kulturu systematicky podřizovat ideologii. Umění mělo vychovávat, přesvědčovat a oslavovat nově nastolený společenský řád. Umělci se měli stát pomocníky propagandy.
A část z nich tuto roli přijala s překvapivou ochotou. Někteří se stali hlasitými podporovateli nového režimu, jiní se přizpůsobili, protože pochopili, že bez politické loajality se jejich profesní možnosti výrazně zúží. Zatímco nepohodlní autoři byli umlčováni, zakazováni nebo nuceni k emigraci, ti správně orientovaní mohli získávat funkce, ocenění a veřejný prostor.
Vznikla tak zvláštní forma kulturního trhu. Neprodával se pouze talent, ale také správný světonázor. Umělecká kvalita sama o sobě přestávala být dostačující. Důležité bylo, komu slouží a jaký obraz společnosti pomáhá vytvářet.
Srpen 1968. Když se mění pravidla hry
Pražské jaro přineslo naději na svobodnější společnost a řada umělců se tehdy postavila na stranu demokratizačních změn. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy a nástupu normalizace však přišla další zkouška charakteru.
Někteří, nutno podotknout, že jich byla výrazná menšina, se odmítli podřídit a zaplatili za to zákazem činnosti, vyhazovem z práce či nuceným odchodem do zahraničí. Jiní zvolili mlčení. A další se aktivně zapojili do podpory nového pořádku.
Symbolickým příkladem se stala Anticharta z roku 1977. Stovky známých umělců se připojily k režimní kampani namířené proti Chartě 77, která požadovala dodržování lidských práv. Jejich jména a tváře měly veřejnosti ukázat, že kulturní elita stojí za komunistickým vedením.
Někteří později tvrdili, že podepsali pod tlakem nebo v obavách o svou další existenci. To je třeba brát v úvahu. Jenže stejně tak je třeba připomenout, že mnozí svůj postoj nikdy veřejně nepřehodnotili a že jejich kariéry pokračovaly.
A právě zde se ukazuje jeden z největších paradoxů: člověk může být v soukromí odpůrcem režimu, ale pokud veřejně pomáhá jeho propagandě, stává se součástí mechanismu, který udržuje ostatní v poslušnosti.
Listopad 1989. Nová doba, nové postoje
Pak přišel listopad 1989. Komunistický režim se hroutil a kulturní scéna se znovu ocitla v centru dění. Divadla se proměnila v diskusní centra, herci vystupovali na demonstracích, známé osobnosti podporovaly změnu a mnozí umělci se stali skutečnými symboly odporu.
Byla to důležitá a v mnoha případech autentická role. Nelze ji zpochybňovat jen proto, že někteří představitelé kulturní scény předtím s režimem spolupracovali.
Zároveň se ale nabízí otázka, jak snadno se některé veřejné identity dokázaly proměnit. Včerejší tváře normalizační kultury se mohly stát tvářemi nové doby. Někdo se dokázal s minulostí poctivě vypořádat, jiný ji jednoduše nechal za sebou. A společnost, která měla po desetiletích nesvobody pochopitelnou chuť dívat se dopředu, často neměla příliš velký zájem na nepříjemných otázkách.
Nešlo tedy o to, že by listopad 1989 automaticky odhalil, kdo byl vždycky statečný a kdo pouze čekal na správný okamžik. Spíše ukázal, jak důležitá je schopnost rozlišovat mezi skutečným občanským postojem a pouhým přizpůsobením se novým okolnostem.
Umění, nebo jen dobře placená služba?
Největší problém není v tom, že umělec má politický názor. Naopak. Umělec má stejné právo vyjadřovat své postoje jako kdokoli jiný. Problém nastává ve chvíli, kdy svou společenskou autoritu zaměňuje za automatickou morální nadřazenost a kdy jeho přesvědčení podezřele přesně kopíruje potřeby právě vládnoucí garnitury.
Umělec, který se za jednoho režimu nechá oslavovat, za druhého podepisuje jeho manifesty a za třetího se objeví v první řadě demonstrací, by měl počítat s tím, že se někdo zeptá na jeho skutečné postoje.
Ne každý, kdo se přizpůsobil, byl prodejný. Někdo se bál o rodinu, někdo o živobytí, někdo neměl na výběr. Ale strach nevysvětluje všechno. Nevysvětluje aktivní propagandu, kariérismus, ochotu veřejně očerňovat odpůrce režimu ani pohodlné zapomínání na vlastní minulost.
Označení „prodejné děvky“ je samozřejmě hrubé. Jako metafora pro ty, kteří vyměňují vlastní přesvědčení za přízeň mocných, však vystihuje problém, o kterém se v české společnosti stále nerado mluví.
Svědomí národa, nebo barometr moci?
Historie české kultury není pouze příběhem statečných disidentů, zakázaných autorů a umělců, kteří se odmítli sklonit. Je také příběhem těch, kteří se naučili s každou mocí vycházet. Někdy z donucení, jindy z vypočítavosti a občas z prosté touhy neztratit pohodlné postavení.
Možná bychom proto měli být opatrnější, když někomu automaticky přisuzujeme morální autoritu jen na základě jeho popularity, talentu nebo společenského postavení. Umělecké dílo může být skvělé, i když jeho autor v určitých chvílích selhal. A člověk může být vynikajícím hercem, zpěvákem či režisérem, aniž by byl automaticky také svědomím společnosti.
Skutečná nezávislost se totiž nepozná podle toho, jak hlasitě člověk podporuje právě populární názory. Pozná se ve chvíli, kdy za svůj postoj musí něco obětovat.
Až se tedy příště někdo z kulturní scény začne pasovat do role morální autority národa, třeba na Letné a své spoluobčany posílat do Ruska (divná to fascinace tímto státem), možná by stálo za to položit jednoduchou otázku: „Byl tak odvážný a zásadový i tehdy, když se to nevyplácelo?“
Protože skutečná integrita nemění barvu podle toho, z čeho mohu mít prospěch a peníze a nebo zda jsem ve své bublině vnímán jako ten „se správnými názory“.

