Článek
Když ho jeho protivnej spolubydlící nazýval Hloupý dědek, blbej a hluchej, tenhle pán jenom klidně ležel a… usmíval se.
Nebylo mu to jedno, ale měl pro chování toho druhého pochopení.
Ležící laskavost.
Učila jsem se to od něj celou dobu, co jsem ho znala.
Když jsem ho uviděla poprvé, věděla jsem, že jsem potkala někoho s velkým N.
Měl veliké bolesti a přesto si nikdy nestěžoval.
Ať měl dobrý nebo špatný den, vždycky měl na tváři stejný úsměv.
Uměl pohladit duši. Neskutečný zážitek.
Dnes ráno, když laskavost odešla jinam, jsme plakali.
Je to jedna z lidí, na které nezapomenu.
A moc si přeju, aby kousek z toho zůstal se mnou.
Úsměv někoho, koho bolí celý člověk, a v tom trápení má pro vás pohled,
který se vám vryje do srdce.
Žádné stěžování, žádné nářky.
A taky pokora. Ne ta ponížená, kdy prosíme druhé o soucit a lásku, ale pevnost a jistota, kdy jsme sami sebou a chápeme slabosti druhých.
A máme pro ně laskavost.
Tohle je srdcové eso, které si člověk musí umět ze sebe vytáhnout, jestli by chtěl.
A zvláštní, nepopsatelná pohoda, když jsem neměla svůj den.
Díky tomuhle laskavci mi došlo, že nemusíte být dokonalý manžel, táta, byznysmen, krasavice.
Možná i on někdy křičel na svou dceru. Nebo se pohádal se ženou anebo si hodil dva dny nemocenské jen proto, že se mu zkrátka nechtělo.
Nebo nosil ty trapné dlouhé ponožky v sandálích zrovna, když si móda žádala něco úplně jiného.
Já nevím.
Zažila jsem ho už jen na vozíčku a zanedlouho nato v posteli.
Nepíšu o dokonalosti.
Je důležité být cítit člověčinou. Ta má pochopení pro chyby a nedokonalosti.
Má neodolatelnou vůni.
Byla z něj cítit už ode dveří, když jsem přišla do jeho pokoje.
Budete mi opravdu chybět a chybíte mi už teď.
Kdykoli jsem s vámi mluvila, měla jsem pocit, že vím všechno, co potřebuju.
Moc děkuju. A mějte se hezky.
