Článek
Další destinací bylo opatství San Galgano. Cesta, která tam vedla, vypadala, jako když jedete přes Beskydy. Nebo do Jeseníku, protože tam byly listnaté stromy, zatímco v Beskydách jsou jehličnaté. A taky tam byly stočená klubka slámy. Parkování u opatství bylo klidné, rozlehlé a poloprázdné. A cesta nebyla do kopce. Tedy trochu přece jen ano, ale opravdu jenom nepatrně.
Samotný kostel v opatství byl postaven v letech 1218-1288, první zmínka je z roku 1191. Architektonicky je na pomezí románského a gotického slohu. Ve 13. a 14. století mniši spravovali finance a řídili stavbu sienské katedrály, pak bylo opatství postupně opuštěno. Roku 1786 se zřítila zvonice, věřící jen tak tak stihli uniknout. Postupem času se z něj stala romantická ruina. Kostel nemá střechu, což je malebné, ale dámy byly ukřivděné, že za to usely zaplatit 8 E.

Kostel bez střechy je tak fotogenický, že ho někteří lidé chtějí mít i na svatebních fotkách
Moje sestra se pohoršovala, že je hanba vybírat vstupné za nekompletní kostel. Ale udělala jsem hezké fotky a jako bonus jsme tam viděly nevěstu, který měla boty odložené v jedné místnosti, protože ji tlačily. Aspoň jsem měla argument, že je to atraktivní místo, když se tam pořádají svatby. Ovšem fotogenický kostel není důvodem, proč jsme přijely, a nebyl ani důvodem založení opatství.
Ten leží kousek odtud, jak dámy neopomněly zdůraznit, na kopci. Za devatero horami a devatero řekami žil byl jednou jeden mladý rytíř jménem Galgano Guidotti. Jak správně soudíte, není to shoda jmen, je to on. Sv. Galgano. Legenda praví, že žil zhýralým a násilnickým životem plným světských radostí, na kterém nehodlal nic měnit. Dokud se mu nezjevil archanděl Michael. Dokonce ani když se mu zjevil. Nejdřív to bylo ve snu.
Více podrobností na mém kanále
Anděl mu sliboval ochranu, když se stane božím rytířem. Galgano ráno vstal a žil jako dřív. Anděl to nevzdal a když byl rytíř na cestě za svou snoubenkou, shodil ho z koně, pak ho neviditelná síla postavila na nohy a anděl ho osobně vedl úzkou stezkou na horu Montesiepi, kde ho čekalo 12 apoštolů, Panna Marie a Kristus osobně. Přesvědčovali ho, aby se vzal svého života a dal se na pokání. Galgano prohlásil, že změnit jeho hříšnou povahu je stejně nemožné jako mečem rozetnout skálu.
A ano, hádáte správně, skála se rozestoupila, respektive změkla nebo se roztopila, to už není důležité. Meč do ní zajel jako do másla a venku zůstala jenom rukojeť, která vytvořila, překvapivě, symbol kříže. To Galgana definitivně přesvědčilo. Koho by taky ne, že? Až potud je to legenda, jakých jsou spousty. Jenomže tahle se v něčem liší. Není to jenom příběh, jenom slova, jenom popsaný pergamen. Ten meč existuje. Pořád je zaražený do skály a nikdo nedovede vědecky vysvětlit, jak se tam dostal. Samozřejmě se nabízí vysvětlení, že někdo uštípl kousek meče pod rukojetí a zasunul ji do praskliny.

Meč svatého Galgana se pravděpodobně dostal do artušovských legend
V roce 2001 provedl tým Luigiho Garlaschelliho z Univerzity v Pavii chemický a metalurgický výzkum meče s cílem prokázat, že jde o historický padělek. Výsledky jeho týmu potvrdily, že meč neobsahuje žádné moderní slitiny a pochází tedy z konce 12. století. Galgano podle legendy zarazil meč do skály v roce 1180. Match. Složení kovu odpovídá železné rudě, která se touto dobou těžila a zpracovávala v okolí dnešního opatství. Georadar ukázal, že čepel prochází skálou jako nepřerušený kus ho hloubky 60-70 cm, přičemž špička zasahuje do podzemní dutiny o rozměrech 2×1 m, což by mohla být hrobka sv. Galgana. Což je sice hezké, ale nevysvětluje to, jak se meč do kamene dostal.
Ale. Je tady jedno velké, obrovské ale. Až do začátku 20. století bylo údajně možné meč při troše úsilí z trhliny vytáhnout, což poutníci často zkoušeli. Mniši tedy podle kroniky v roce 1924 nalili do trhliny kolem čepele olovo, aby ho přichytili. To nezabránilo pokusu o krádež v roce 1960, při které byl meč zlomen. Zlomená rukojeť byla na místo připevněna cementem. Což vedlo k přesvědčení, že je to falsifikát spojený ze 2 částí. Výzkum z roku 2001 to vyvrátil.

Poustevna Montesiepi je schovaná v lese a působí nenápadně
Co si z toho máme vzít? Jestli se meč dal vytáhnout a zastrčit po dobu skoro tisíce let, pak nebylo třeba zázraku ani k jeho prvotnímu zasunutí. Co tedy zbývá? Symbolické gesto. Tak mocně symbolické, že si to ještě pořád uvědomujeme, i když už jenom jako ozvěnu z velké dálky. Středověký meč nebyl běžné zboží. Nemohl ho mít kde kdo. Nebylo to povoleno a nebylo to ani ekonomicky možné. Byl drahý. Byl krásný. Středověké meče měly jména a vystupovaly v legendách skoro jako živé bytosti obdařené vlastní silou a schopností rozhodovat. Ano, není třeba chodit kolem horké kaše. Visí to ve vzduchu. Excalibur. I když ve skutečnosti jsou meč v kameni a Excalibur dva různé meče, protože Excalibur Artuš dostal od Paní z jezera po té, co se meč z kamene zlomil, dneska nám splývají v jedno.

Do poustevny vede příjemná venkovská cesta
A co meč z Montesiepi a Artušův meč? Jsou to dva různé meče? Motiv meče v kameni, původně kovadlině, která byla postavena na kameni, se v artušovských legendách objevuje kolem roku 1200, konkrétně v básni Merlina Roberta de Boron. Via Francigena propojovala Anglii a Řím a vedla přes Sienu, která je od opatství nějakých 30-40 km, podle toho, kterou cestou jedete. A, upřímně, nevím, kterou cestou chodili středověcí poutníci. Ale ono je to jedno. Meč v kameni byla senzace, a dovedeme si představit, že naplnila dobový bulvár, tedy asi spíš písně trubadúrů a potulných vypravěčů. Podle historiků je tento přenos informací pravděpodobný.

Fresky představují příběh sv. Galgana
Symbolika mečů je ovšem rozdílná, spíše protikladná. Zatímco Artuš meč z kamene/kovadliny vytahuje, aby započal svou vládu a boj, Galgano meč do kamene zaráží, aby boj ukončil a stal se kajícníkem. Upřímně řečeno nevím, nakolik je podoba meče se záštitou a kříže úmyslná a nakolik jde o pouhou náhodu, ale středověk měl ve zvyku hledat mezi vším souvislosti a tohle se mu náramně hodilo do krámu.
Motiv meče, který má ukázat, kdo je vyvolený, se ale u de Borona neobjevuje poprvé. Ani u Galgana. Völsungasaga vypráví, že nejvyšší bůh Odin měl zázračný meč Gram, který zabodl do kmene stromu a prohlásil, že kdo ho vytáhne, může si ho nechat. Princip sebeautorizace. Uspěl Sigmund, otec budoucího Sigurda. Když byl meč zlomen, což, mimochodem, udělal Odin osobně svým kopím, Sigmund padl. Jeho žena ovšem úlomky schovala a Sigurd si je pak nechal u Regina překovat. Novým mečem rozetl kovadlinu. Připomeňme si, že původní meč z artušovských legend nebyl v kameni, ale v kovadlině.

Opatství se dostalo do hledáčku romantiků a turistů
Takže je, myslím, jasné, že hlavním cílem byla poustevna Montesiepi. Kromě meče jsou v ní ještě mumifimované lidské ruce. Podle tradice mají patřit zloději, který se pokusil meč z kamene vytrhnout a byl zabit vlky, které si Galgano ochočil. Není zřejmé, proč se zachovaly právě ruce, ale má to sloužit jako varování pro ty, kteří by se meč pokusili ukrást. Což už není dost dobře možné, protože od incidentu v roce 1991, kdy byl při pokusu o vytažení znovu zlomen, pod ochranným krytem, takže není pořádně vidět a nedá se pořádně vyfotit.
Od kostela jsme tedy pokračovaly do poustevny, která je kousek. Byla jsem okouzlena a nadšená, dámy už méně. Ruce jsou trochu morbidní, to je pravda, ale zase jsou tam fresky, o kterých jsem nevěděla. Jsem navýsost spokojená.





