Setenil de las Bodegas: Ikonické skalní převisy

Cesta do skalního města Setenil de las Bodegas není nic příjemného. Cesty jsou klikaté, úzké a ne ve zrovna nejlepším stavu.

Protože jsem něco takového očekávala, projela jsem si celé město na mapě a našla si parkoviště, které bylo na takříkajích nejschůdnějším terénu. Dělám to pokaždé, od jedné velmi nepříjemné situace v Itálii. Jsou uličky, do kterých se nikdo soudným, a už vůbec ne Středoevropan, dostat nechce, a je třeba podnikat preventivní kroky, aby k tomu nedošlo.

Bylo to podzemní parkoviště, konkrétně Parking Los Caños, a na mapě to působilo velmi přístupně. Realita byla horší. První zádrhel nastala ve chvíli, kdy jsem dorazila na nájezd, který byl tak prudký, že jsem v jisté chvíli vůbec neviděla před sebe, respektive pod sebe. A pak jsem v tom svahu čekala ve frontě asi pěti aut, protože garáž byla plná a nová auta pouštěli dovnitř teprve ve chvíli, kdy někdo vyjel. Můžu říct, že brzdy byly zjevně kvalitní a ve špičkovém stavu.

Po tomto vzrušujícím zážitku jsme potřebovaly na toaletu, ale ta nebyla v nejlepším stavu, popravdě řečeno, byla v otřesném stavu, a tak jsme šly hledat jinou. Musely jsme si ale dát zmrzlinu za 3 eura 10. Já jsem měla třešňovou, Niki vanilkovou s pekanovými ořechy. Byly dobré, o tom žádná, ale ta cena byla bolestivá. Není to tam turisticky přívětivé.

A pak už jsme zamířily do města. Cestou jsme potkaly naše první Čechy, tak jsme s nimi prohodily pár slov, a šly jsme hledat ty fotogenické převisy. Ta ulice se jmenuje Calle Cuevas de la Sombra, česky Jeskyně stínu, a, upřímně řečeno, taková hitparáda, jako na fotkách, to není. Je to zajímavé a unikátní, ale za tu cestu sem to opravdu nestojí. Protější ulice Calle Cuevas del Sol, Sluneční jeskyně, má být plná obchůdků a restaurací. To je. A taky je plná lidí. A aut, přestože je to zóna s omezeným provozem a nikdo normální se tam nehrne. Auta jezdí i pod oním ikonickým převisem. Prostě jim neuniknete. A váš zážitek z návštěvy to podstatně shodí.

Jinak má město dlouhou a pozoruhodnou historii. Nachází se v soutěsce vyhloubené řekou Guadalporcún. Podle archeologických nálezů bylo místo osídleno již před 5 000 lety. Žili zde Římané, Iberové a Vizigóti. Dobytí města křesťany mělo zásadní význam pro postup ke Granadě, ačkoliv obléhání do roku 1407 nepřineslo žádné výsledky. Setenil byl považován za nedobytný, protože 7 obléhání bylo neúspěšných, což se promítlo do jeho názvu, který pochází z latinského Septem nihil = sedmkrát nic. Bodegas španělsky znamená vinice, ale dnes tady žádné nejsou, protože je vyhubila epidemie rýžovky.

Nedobytný Setenil byl dobyt teprve v roce 1484. V roce 1501 dostali obyvatelé privilegia srovnatelná se Sevillou. Nezávislosti na Rondě dosáhli v roce 1630. Roku 1985 bylo město prohlášeno za historicko-uměleckou památku díky originalitě svého uspořádání. 27. září 1949 postihla město nejhorší povodeň v jeho historii. Kolem 14. hodiny se voda nahromaděná ve vyšších polohách vylila do řeky a způsobila bleskovou povodeň. Naštěstí neměla žádné oběti, kromě muže, který se vrátil domů pro svou peněženku. Buď ho smetla povodeň, nebo se a něj zřítil dům. Lakota se nevyplácí.

Podle legendy zde královna Isabela Kastilská porodila syna Sebastiána, který ale zemřel několik hodin po narození, na jeho památku byl první kostel ve městě zasvěcen sv. Sebastiánovi.

A když už jsme u těch legend. U potoka Alcalá má být v noci slyšet dětský pláč. Ve 40. letech 20. století zde jedna žena čekala nemanželské dítě, za což ji celá vesnice odsoudila, a tak ho nakonec hodila do vody.

Podtrženo sečteno, pokud jste milovníkem adrenalinového řízení a uskakování před auty na těch nejnemožnějších místech, zajeďte si tam. Pokud ne, můžete návštěvu s klidným svědomím vynechat.