Článek
Rychlá snídaně, káva na cestu a už balím batoh. Do kapsy ještě narychlo vkládám mapu, protože nikdy nevíte, kdy se může hodit. Když přemýšlím, kam dnes zamířím, moje mysl okamžitě zabloudí k nedalekému lesu, o kterém jsem slyšel tolik nádherných věcí. Prý je tam prastarý dub, kterému místní říkají „Strážce lesa“. Musím ho vidět!
Cesta do lesa je příjemná a ubíhá rychle. Jakmile vstoupím mezi stromy, hned cítím ten rozdíl. Z městského ruchu se ocitám v oáze klidu, kde jediným zvukem je šumění listí a zpěv ptáků. S každým krokem se nořím hlouběji do zeleného ráje, kde čas plyne jinak, pomaleji a uvolněněji.
Když narazím na malý potůček, rozhodnu se na chvíli zastavit a vychutnat si jeho chladivou svěžest. Sedím na břehu, ponořuji ruce do vody a pozoruji malé rybky, jak kmitají kolem. Je úžasné, jak málo stačí k pocitu naprostého štěstí.
Po krátkém odpočinku pokračuji dál. Lesní cesta mě vede k palouku plnému květin. Je to jako vstoupit do jiného světa, kde se barvy zdají být živější a vůně intenzivnější. Tady, uprostřed přírody, se cítím být součástí něčeho většího, něčeho krásného a nekonečného.
Konečně dorážím k prastarému dubu. Je impozantní. Jeho mohutný kmen je svědkem stovek let a jeho větve se rozprostírají jako ochranitelská ramena. Opírám se o něj a cítím jeho sílu. Je to jako být vedle starého moudrého přítele, který tu byl vždy a bude tu vždy.
Pomalu se začíná stmívat a já vím, že je čas vrátit se domů. Loučím se s lesem s pocitem, že jsem načerpal nové síly a inspiraci. Výlet do přírody mi připomněl, jak je důležité se někdy zastavit, vypnout od každodenních starostí a jen tak být. S přírodou, sám se sebou.
Cesta zpátky do města je klidná a já se těším na další dobrodružství, které příroda přinese. Protože víte, příroda má pro nás vždy připravený nějaký malý zázrak, jen musíme být ochotni ho objevit.
