Legenda o Robertu Oppenheimerovi

Spolu s Barbie se stal Oppenheimer největším kasovním trhákem a celospolečenským fenoménem od premiéry Avengers: Endgame. Ba co víc, navzdory komerčnímu úspěchu se mu povedlo přenést na diváky až tíživou potřebu dalšího studia a reflexe událostí spojených s projektem Manhattan, jeho účastníky a okolnostmi, které tento vědecký projekt utvářely. Následující text je výsledkem reflexe částicového fyzika. Přiznám se, že film si mě získal již na úplném počátku při přirovnání Roberta Oppenheimera k Prométheovi. Bál jsem se totiž, že film bude pracovat pouze se známou parafrází „Now I Am Become Death, the Destroyer of Worlds“ z knihy Bhagavadgíta, jež se ve filmu také později objeví. Ovšem právě vnímání Oppenheimera ve smyslu báje o Prométheovi považuji za zcela zásadní a chtěl bych se o něj s vámi podělit.

Byť prvně se ještě zastavme u otázky, proč ze všech možných vědeckých biografií vyšel film právě o Robertu Oppenheimerovi? Proč ne třeba o Isaacu Newtonovi nebo mém vedoucím diplomové práce? Nutnou podmínkou je jistě silný příběh a charismatická osobnost, ale stačí to? Domnívám se, že ne. Stejně jako titán Prométheus i Robert Oppenheimer představoval hierarchický mezičlánek mezi bohy a lidmi. Vezměte si takové skoro až mýtické génie jako byli Simon de Laplace, Isaac Newton či Leonhard Euler. Svět, v kterém žili, je pro nás jen těžko uchopitelný, vzdálený a jejich poznatky tvoří samotné základní kameny našeho poznání a přijímáme je dnes jako naprosto přirozené. S moderní dobou pak přichází naopak etapa titánská a s ní větší internacionalizace vědy, systematizace výuky, vznik Nobelových cen či zvyku oceňovat vědce obecně; z vědců se stávají pop-kulturní osobnosti. Pro ty čtenáře, kteří by vyžadovali vymezení těchto období konkrétněji, tak řeknu, že Alberta Einsteina považuji za posledního boha a současně prvního titána fyziky.

Doba titánů představuje také mládí Roberta Oppenheimera, které nám film ukazuje. Doba, v níž se skoro všichni nobelisté znají a jejich osudy se proplétají desetiletími přátelství i animozit, vzájemné inspirace i koncepčních zákopových válek. A to na pozadí námi představitelného světa a v mnohem intenzivnější a dynamičtější míře, než tomu bylo za doby vědeckých bohů, jejichž věda byla zásadně více individualistická. A pak přichází poválečná doba kolektivistické vědy tvořené v první řadě institucemi, doba lidí – dělníků vědy. Doba, kdy stovky experimentů čítajících stovky a tisíce vědců ze všech koutů světa, zkoumají tajemství tak komplexní, že je jeden samotný člověk nemůže unést. Doba, která je z hlediska vyprávění pro diváka nudná a systematická. Zaměření se tedy na některého z titánů je logické. Konkrétní výběr Oppenheimera je pak už jen důsledkem toho, že on je pro lidstvo titánem opravdu nejdůležitějším – Prométheem.

Titáni okolo Roberta Oppenheimera přinesli lidem dar ohně – moderní teoretické fyziky založené významně na kvantové teorii a teorii relativity. Je to oheň, který pohání počítače skrze znalost struktury materiálů, navádí satelity skrze relativistické korekce, a nakonec i skrze kontrolované jaderné štěpení vytápí naše domovy. Stejný oheň je i nástrojem nezměrného utrpení, vymkne-li se kontrole. Znalost jako taková je neškodná, morálně neutrální. Co víc, dovolím si tvrdit, že pouhou publikací faktu nenese vědec odpovědnost za jeho technologické využití, neboť v principu, platí-li určitý fyzikální zákon, je jeho odhalení přístupné každé lidské bytosti. Něco jiného je ovšem otázka inženýrského výrobku, nástroje. Aplikací poznatků vhodným způsobem vytváříme nástroje, speciální druh výrobků, které rozšiřují naše schopnosti a možnosti k určitému účelu. V souvislosti s tímto účelem a jeho případným uskutečněním už vynálezce částečnou odpovědnost nese. Navíc na rozdíl od vědce, který jen popsal reálný stav světa okolo nás, vytváří něco zcela nového. Vytváří svůj odkaz, vdechuje do výrobku svou tvořivost, zhmotňuje výsledky své fantazie.

Nyní se opět vraťme k Prométheovi. Potom, co předal lidem oheň z Diova krbu, začali lidé rozvíjet řemesla a umění. To jsme si jinými slovy, v jiných kulisách, popsali v předchozích odstavcích. A dařilo se jim tak dobře, že nejen Prométhea, ale i je chtěl Zeus potrestat. Bohové proto stvořili lidskou dívku Pandoru a ověnčili ji „dary“. Do skříňky jí věnovali pohromy, bědy a utrpení, které se dnes vyskytují v každé lidské společnosti. Prométheus sice odolal pokušení a Pandoru nepřijal za svou ženu, ale tomu, aby tak neučinil i jeho bratr, se mu docílit nepodařilo, a za nedlouho poté Pandora skříňku otevřela a vypustila utrpení navždy do světa.

A jak to bylo s Robertem Oppenheimerem? To nám ukazuje druhá třetina filmu. Oppenheimer odložil akademický talár, stal se inženýrem a civilním vedoucím projektu atomové bomby. S cílem, jak nám film mnohokrát opakuje, „získat bombu dříve než Němci“. Takový cíl zní pro politicky nezkušené vědce snad i uvěřitelně a s ohledem na dobové události vznešeně, přestože je v zásadě velmi vágně definovaný a zakrývá podstatu toho, že primárním účelem jakékoliv bomby je koneckonců destrukce. Pokud zpočátku projektu některému z geniálních fyzikálních mozků projektu Manhattan nedocházelo, že bomba odhadovaných parametrů není vhodná k ničení vojenských cílů, ale spíše těch civilních, tak po provedení prvního jaderného testu jim to již jasné být muselo. Posledním varovným znamením bylo pro mnohé vědce to, že hlavní účel „mít bombu dřív než Němci“ s koncem války v Evropě zmizel. Nicméně většina osazenstva laboratoří Los Alamos pod vlivem vojenského velení i samotného Oppenheimera přijala nový vládou vymezený (a opět vágně znějící) účel „donutit Japonce bezpodmínečně kapitulovat“. Ve snaze ušetřit životy amerických vojáků a japonských civilistů při případné invazi na japonské hlavní ostrovy podniknou Spojené státy akci, která by dnes byla jednoznačně považována za válečný zločin s genocidními prvky. Pandora pomalu otevírá skříňku. Stihne ji dovřít, než všechny pohromy uniknou?

Prozatím jsme hovořili hlavně o Prométheovi-Oppenheimerovi. Kdo ale v našem příběhu hraje roli Pandory? Nikdo jiný než jeden z vedoucích vědců chicagské větve projektu, Leo Szilárd. Ten totiž skříňku otevírá ještě před začátkem druhé světové války. Je to on, kdo píše v srpnu 1939 dopis prezidentu Rooseveltovi, ve kterém navrhuje start amerického jaderného programu. Pro efekt nechává dopis podepsat Einsteina. A je to opět Szilárd, kdo v červenci 1945 přichází s peticí ve snaze zastavit plánované svržení atomové bomby na Japonsko. Kromě očividného neodvratného vítězství Spojenců i bez použití bomby, petice také varovala, že pokud Spojené státy bombu použijí, ztratí morální autoritu při snaze zabránit závodům ve zbrojení. Petice se k prezidentovi Trumanovi nikdy nedostala. Nepodařilo se ji rozšířit ani v Los Alamos. Naopak, večer po svržení bomby na Hirošimu Oppenheimer vítězoslavně prohlašuje, jak lituje toho, že se bombu nepodařilo připravit včas na použití proti Německu.

Ale klima se rychle mění. V září 1945 chicagská větev projektu Manhattan okolo Enrica Fermiho a Lea Szilárda zakládá Bulletin amerických jaderných vědců – časopis, který dnes zná nejspíš málokdo. Redakce časopisu ve snaze varovat před vzájemným zničením přichází v roce 1947 s konceptem tzv. Hodin soudného dne a ručičku umisťuje na sedm minut do půlnoci. Lidé okolo Szilárda už ve snaze zavřít Pandořinu skříňku nejsou sami. Rychle se objevují nápady na vznik mezinárodních organizací kontrolující jaderné zbraně a světová ložiska uranu. V roce 1946 vychází soubor informativních a varovných esejů Jeden svět nebo žádný, ke kterému se připojuje už i Oppenheimer. Krabička je zavřená. Szilárd to dokázal, ale veškeré pohromy už stačily vylétnout ven. Zatím se nic viditelného neděje. Spojené státy si užívají krátké období hegemonie. Mají zbraň tak hrozivou, že by se nikdo neodvážil rozpoutat další válku, ani druhá válkou vzniklá supervelmoc – Sovětský svaz.

Ještě v listopadu 1948 se Oppenheimer dostává na titulní stranu časopisu Time, ani ne za dva roky se stanou Osobnostmi roku časopisu Time američtí vojáci. Uniklé zlo se začíná projevovat. I když se objevují v americkém veřejném prostoru uklidňující zprávy o tom, že Sovětský svaz nevlastní dostatečná ložiska uranu, tak pouhé 4 roky a 23 dní po svržení bomby Little Boy na Hirošimu se s úspěšným sovětským jaderným testem hroutí americká hegemonie. Minutová ručička na Hodinách soudného dne se zběsile a výhružně posouvá ze sedmi minut do půlnoci na tři minuty do půlnoci. Nedlouho poté začíná válka v Koreji. Americké mocenské struktury touží zvýšit sázky, přijít ještě s hrozivější zbraní. Projekt Manhattan jim zanechal ještě jedno dědictví…

Od jaderných bomb o síle výbuchu ekvivalentní desítkám kilotun TNT se přechází k vodíkovým bombám ekvivalentním desítkám megatun. V praktičtějších jednotkách – od okamžité anihilace tisíců lidí se přechází k milionům. Každé město se potenciálně stává masovým hrobem. Přípravu megatunových termonukleárních bomb Spojené státy plně ovládnou v roce 1954, rok na to bombu podobných parametrů má i Sovětský svaz. Poté, co došlo k technologické paritě, přechází velmoci od cesty kvality k cestě kvantity. V dalších letech naroste počet amerických jaderných bomb k třiceti tisícům. Počet sovětských bomb později k číslu ještě o deset tisíc vyššímu. Sedmdesát tisíc masových hrobů. Skloňují se slova jako jaderný holocaust.

Slovo holocaust se vyvinulo ze starořeckého holokaustos popisující druh oběti bohům, kdy je zvířecí obětina celá spálena v ohni. Jak symbolické s ohledem na to, že původně Zeus odňal lidem oheň proto, že se cítil uražen Prométheovým trikem obětovat pouze tuk a kosti místo masa a kůže. Takové hrůzné ironie si při svém vzdělání musel být vědom i sám Oppenheimer. V poslední třetině filmu pak vidíme, že i když se Robert Oppenheimer v osobní rovině dočkal po konci mccarthismu rehabilitace a opětovného společenského uznání, tak svého hlavního poválečného cíle, tedy eliminace jaderných zbraní, nedosáhl. Naopak je zapsán v historii jakožto „otec atomové bomby“ a svět bez atomových zbraní je dnes považován za pouhou utopii.

Abychom ale neskončili tak pesimisticky, připomeňme si i pozdější verze legendy o Pandoře. Ty říkají, že poté, co veškeré zlo opustilo skříňku, zůstala na jejím dně naděje. Existují různé zajímavé interpretace tohoto zakončení. V našem kontextu si jednu také dovolím. Možná, že zaručené vzájemné zničení je tolik odstrašující, že s sebou přináší mír – aspoň tak se to říká. Navzdory v každé vteřině existující šanci vzájemného vyhubení a nemožnosti OSN zasahovat proti diktaturám disponujícím jadernými zbraněmi, zažíváme historicky bezprecedentní období relativního míru. Je také možné, že stejně jako Řekové jsme si i my museli náš velký epos upravit do snesitelnější podoby. Do podoby, která nám umožňuje doufat, že bombardování Nagasaki nebylo „jen“ druhým použitím atomové bomby v dějinách, ale také tím posledním. Je na nás všech, jak se legenda o Robertu Oppenheimerovi bude vyprávět dalším generacím – pořád se píše a každý z nás je její součástí.

Zdroje: