Král mezi dalekohledy se vrací na Petřín

Úvodník schematicky načrtl svět v roce 1905. Dnes z něj nezbývá víc než zažloutlá vzpomínka na dobu, kdy byl svět pomalý a jednoduchý. Na dobu tak dávnou, že ztratila plasticitu. Rakousko-Uhersko je už pro málokoho oním zatracovaným žalářem národů, spíš se z něj stala jakási nostalgicky romantizovaná vzpomínka na monarchii. Z Alberta Einsteina zbyly busty na univerzitách, synonymum pro inteligentního člověka a mlhavá představa nedotknutelného titána, který viděl dál než kdokoliv z jeho současníků. A co se stalo s oním dalekohledem z Jeny? Taky se na něj práší? Ale kdeže!

Období před první světovou válkou říkáme Belle epoque (krásná doba), jedná se o dobu dynamického rozvoje techniky, kultury i životní úrovně v období relativního míru. Dobu, kdy věda a umění kvetly a většina Evropanů věřila ve světlejší zítřky. Současně se jednalo o období před plnou institucionalizací vědy. Sice existovaly národní akademie a společnosti věd či vědecké časopisy, ale věda byla stále v jistých aspektech amatérská. Stále bylo možno najít nadšence, který dokázal zásadně přispět k vědeckému poznání, ačkoliv jeho profese byla zcela mimo vědecký svět.

Právě v takové době se bude odehrávat příběh nesoucí dnešní téma. Věřím totiž, že každé vědecké téma, stejně jako třeba Legenda o Robertu Oppenheimerovi, je ve skutečnosti jen příběh obyčejných lidí. Navzdory popkulturním představám jsou vědci především lidé s běžnými starostmi, radostmi a sny. Astronomy nevyjímaje. Jeden takový sen započal Galileo Galilei na počátku 17. století, když pozvedl dalekohled k obloze a objevil čtyři velké měsíce Jupiteru. Byl to velký sen o poznání vesmíru, v jehož rámci se otevřela i jedna malá kapitola, snaha zmapovat Měsíc - selenografie.

Johann Nepomuk Krieger [1] byl jedním z oněch zapálených snílků, chlapec z bavorského venkova, kterého od mládí fascinovalo pozorování Měsíce malým čočkovým dalekohledem. Ač postrádal potřebný matematický talent pro získání univerzitního vzdělání, navázal spolupráci s předním německým selenografem Hermannem Kleinem. Co chybělo Kriegerovi na straně nadání pro matematiku, to dokázal nahradit nadšením pro pozorování spolu s citem pro řemeslo.

Spolupráce fungovala tak, že Klein Kriegerovi dodával výtisky zvětšených fotografií měsíčního povrchu vytvořené na observatořích v Licku a Paříži. Fotografie sice byly dokonale proporční, ale zrnité a nekvalitní, bez patřičného detailu či hloubky.

Krieger fotografie na vlastní observatoři dokresloval a stínoval za použití inkoustu, tužky a uhlu. Dobbinsova The Biographical Encyclopedia of Astronomers [1] o kresbách uvádí: „…byly téměř všeobecně uznávány jako překvapivě vynikající ve své pečlivé přesnosti, estetické přitažlivosti a čitelnosti.“ Domnívám se, že kdo viděl Měsíc v dalekohledu, chápe rozdíl v detailu a plastičnosti obrázku oproti byť dokonalé fotografii, a tedy i výše zmíněnou pochvalu. Ještě větší poklonu Kriegerovi skládá Ashworth v průvodci The Face of the Moon: Galileo to Apollo [2], kde tvrdí, že: „kresby nenašly sobě rovné, dokud americké letectvo v 60. letech 20. století nezačalo vydávat vlastní fotografické mapy Měsíce.“ Pokud byste si kresby sami chtěli porovnat, stačí navštívit online verzi původní výstavy lunárních map The Face of the Moon, kterou u příležitosti 20 let přistání na Měsíci uspořádala Linda Hall Library.

Tolik opěvovaný atlas vydal Krieger v roce 1898, druhý připravovaný díl však vydat nestihl. Pracovní vypětí podlomilo jeho zdraví natolik, že zemřel v roce 1902 v Mnichově ve věku pouhých 37 let. Tím však práce na měsíčním atlasu neskončila. Tu, spolu s pozůstalostí skic a poznámek, převzal jeho přítel, vídeňský obchodník a amatérský astronom Rudolf König. Na střeše svého domu v Kuppelwiesergasse 12 vybudoval pozorovatelnu, nechal ji osadit dalekohledem od firmy Karl Zeiss Jena vyrobeném v roce 1905 a pokračoval v práci svého zesnulého přítele. Deset let po smrti Johanna Kriegera vyšel druhý díl atlasu. Když v roce 1927 zemřel i Rudolf König, byl jeho dalekohled zakoupen pro potřeby Štefánikovy hvězdárny na Petříně. Samotný příběh sbírky na dalekohled, na kterou přispěl i samotný prezident Masaryk, a vyprávění o generacích s ním spjatých českých i slovenských astronomů a fyziků si můžete vyslechnout právě tam.

Moje sentimentální vyprávění si dalo za úkol poukázat na příběh přátelství a společné radosti Rudolfa Königa a nepříliš známého Johanna Kriegera. Chtěl jsem vyzdvihnout neuvěřitelný kus pečlivé práce, kterou v rámci svého nadšení odvedli. Společný sen je navíc spojil i v posmrtném životě. Na počest obou astronomů jsou dnes pojmenovány krátery na Měsíci. Dělí je od sebe přibližně 1700 km [3]. Samotnému dalekohledu se pak na Štefánikově hvězdárně dodnes familiérně přezdívá König, stejně tak ho budu dále v textu označovat i já.

Na Königovi si můžeme demonstrovat i pár opravdu fundamentálních poznámek z optiky a astronomie.

První relativně nezvyklým prvkem, kterého si všimne každý, je atypické umístění dvojice tubusů. S ohledem na výše popsanou historii je snadno pochopitelné, že taková sestava se hodí právě k současnému pozorování a promítání na (fotografickou) desku, čehož bylo využito právě při mapování Měsíce. Jelikož se jedná o čočkový dalekohled, je skrze něj také možné promítat obraz Slunce bez nebezpečí poškození optiky. Za pomoci projekční desky lze pak provádět zakreslování Slunečních skvrn. Počet a struktura skvrn jsou jedním z indikátorů sluneční aktivity.

Mimo optiky je na dalekohledu zajímavá také paralaktická montáž. Jedná se o konstrukci dalekohledu takovou, kdy je osa dalekohledu rovnoběžná se zemskou. Výhodou takového uspořádání dalekohledu je snadné vyhledání planet i hvězd po provedení příslušných astronomických výpočtů. Po nalezení objektu lze pak už jen zapnout motorek, který zaměřený objekt udrží v zorném poli. Takovému motorku říkáme „hodinový stroj“, a svou práci odvádí snadno právě díky chytře zvolené paralaktické montáži.

Další charakteristický znak dalekohledu, který občasného návštěvníka hvězdáren cvrnkne do nosu, je délka tubusů. Je-li dalekohled výrazně delší než širší, je zpravidla čočkový, dokonce můžeme říct Keplerovského typu. Neb původní Galileův dalekohled je z důvodu malého zvětšení pro podrobnější astronomické pozorování nevhodný. Naopak, rodina zrcadlových dalekohledů se vyznačuje větší šířkou a kratšími tubusy. Požadavek délky vychází z faktu, že zvětšení dalekohledu je poměrem mezi optickou délkou tubusu/objektivu a okuláru. Mimo zvětšení potřebuje dalekohled nasbírat dostatek světla dopadajícího z pozorovaného objektu, tuto vlastnost vyjadřuje světelnost. A právě požadavek na dobrou světelnost brání v tom si zvětšení nafukovat zmenšováním okuláru. Pokud chcete větší zvětšení při stejné kvalitě obrazu, musíte dalekohled prodloužit. Světelnost je zlepšena zvětšením průměru optické soustavy. Vyrobit kvalitní čočky většího průměru je ovšem technicky náročné (či od jisté velikosti dokonce nemožné). Z toho důvodu i důvodu kompaktnosti dnes zrcadlové dalekohledy jakožto profesionální i amatérské přístroje převažují.

Při pozorování pozemského objektu byste si také mohli všimnout, že Keplerův dalekohled narozdíl od Galileova (divadelní kukátko) převrací obraz. Tedy, nahoře bude dole, a vlevo bude vpravo. Za to může průběh optické dráhy v dalekohledu mezi čočkami. Na pozorování vesmíru však přetočení obrazu nemá vliv. Už jen proto, že většina slušných (tzn. dostatečně velkých) objektů a systémů je sféricky symetrická.

Poslední, co si zajisté odnesete při pohledu na Königa, je pocit starobylosti. Na Štefánikově hvězdárně je k astronomickému pozorování používán od roku 1930. Kdo z nás má doma tak starou věc, kterou by používal denně? Věc, na kterou by si za uplynulých sto let sáhly stovky až tisíce lidí. Návštěvníků hvězdárny opatrných i méně opatrných. Průvodců zručných, i méně zručných. Právě proto, a také za účelem vytvoření detailní dokumentace pro další generace, se König vydal do místa svého rodiště na generální rekonstrukci. Neobešlo se to přirozeně bez štědré podpory Hl. města Prahy ve výši 6 milionů korun, nicméně dokonáno jest a před pár dny se Král vrátil domů na Petřín.

Rozhodně se na něj chci přijít podívat a hlavně se skrze něj podívat do oken vesmíru. Zjistit, jestli poznám rozdíl mezi vyčištěnou a původní optikou. Jestli, pokud mi ho ještě bývalí kolegové půjčí, pocítím hladký pohyb dokonale vyvážené montáže. Jestli souřadnicový systém konečně bude naprosto přesně seřízený a čitelný. Ať už se mi povede hvězdárnu navštívit letos, příští rok nebo až za deset let, vím, že při návštěvě Prahy tenhle kus historie - historie astronomie, historie Československa i mojí osobní - budu chtít vidět.

Milan Kundera v románu Nesmrtelnost interpretuje nostalgii následujícím způsobem: „Řecké slovo pro „návrat“ je nostos. Algos znamená „utrpení“. Nostalgia je tedy utrpení způsobeno neutuchající touhou po návratu.“ A přesně tak se ohledně Königa cítím. Je to touha ještě jednou v životě, po letech, onen dalekohled znovu použít k pozorování. Z toho důvodu jsem s potěšením vyslechl zprávu o jeho návratu domů, na Štefánikovu hvězdárnu.

Podobně jako pro nespočet dalších fyziků, popularizátorů a nadšenců byla část mého života spjata se Štefánikovou hvězdárnou. Pro mě nebyl König jen nástroj umožňující mi nahlédnout do vesmíru, ale i nástroj ke sdílení radosti a nadšení z poznání. Největší radost mi vždy dělaly rodiny s dětmi. Speciálně, když rodič či prarodič zmínil, že tentýž dalekohled si pamatuje ze školní výpravy před 30 či dokonce 50 lety. Třeba jednou i ty děti přivedou ke Königovi svoje děti či vnoučata.

Existuje ale mimo nostalgie ještě jiný důvod používat takto starý dalekohled? Gigantické dalekohledy, ať už v pouštích či ve vesmíru, dokáží vykouzlit obrazy nesrovnatelně impozantnější. Dokonce i leckterý výtvor AI modelu bude fyzikálně věrnější a víc ohromující než obraz ze starého dalekohledu. Jenže to je asi to. Občas si vzpomenu na tvrzení, které dle mého uvážení charakterizuje dnešní domu: „Nevíme, jaká je zásadní otázka našeho života. Víme ale, že odpověď je autenticita.“ Dívat se na noční oblohu dalekohledem je jako vyrobit něco ze dřeva, z keramické hlíny, jako hrát na kytaru nebo opékat buřty. Je to malá chvilka, na kterou se soustředíte celým svým bytím a užíváte si krásy a taje vesmíru. Je to chvilka, kdy se zastavíte a sledujete něco všudypřítomného - noční oblohu. Avšak tentokrát ji sledujete cíleně, zkoumáte a vnímáte ji. A s každou další znalostí, s každým dalším obrazem, je pro vás noční obloha už navždy jiná.

V porovnání s automatickým dalekohledem není výsledek předem znám. Každé pozorování je soubojem mezi umem pozorovatele, světelnými podmínkami na místě a rozmary počasí. Vzduch se chvěje. Čočky jsou nedokonalé. Jsou dokonale nedokonalé. Chvilkami nevíte, co přesně vidíte. Mžouráte a objekty hlubokého vesmíru dokresluje vaše vlastní představivost…

Zdroje:

[1] Thomas A. Dobbins: The Biographical Encyclopedia of Astronomers; online přístup přes Springer: https://link.springer.com/referenceworkentry/10.1007/978-0-387-30400-7_801

[2] William B. Ashworth, Jr.: The Face of the Moon: Galileo to Apollo; online přístup k výstavě: https://moon.lindahall.org/introduction.html

[3] změřeno pomocí aplikace Moon Trek od NASA: https://trek.nasa.gov/moon/#

Další podpůrné zdroje: