Článek
Možná je to na jiných oborech jiné, ale mezi fyziky opravdu nevede souboj na ostří nože o to, kdo bude mít projev během promocí. Jelikož rád píšu, ozval jsem se paní studijní reference, aby mě v případě nouze postavila na konec fronty zájemců. Jenže v případě jednočlenné fronty se jedná i o její čelo! Nu což, někdo to udělat musí.
Přiznám se rovnou, že psaní promočního projevu (již podruhé, ale je to stejné jako prvně) ve mně vyvolává úzkost. Ne pro svůj ceremoniální význam, ale kvůli spolužákům. Věřím, že to nejhorší, co může řečník udělat, je krádež onoho okamžiku. Když stojíte někde u pultíku či jen prezentujete, nejste tam kvůli sobě. Nejste tam, abyste řekli co máte na srdci. Jste tam, abyste řekli to, co by mělo být vysloveno. Něco s čím se bude moci každý člen ceremonie identifikovat a současně to bude nějakým způsobem povznášející a rozvíjející. Zkrátka je potřeba zkoncentrovat emoci a zkušenost dvou let na jednu stránku, ukáznit slova do pár odstavců.
Onen text vám chci dnes ukázat ze dvou důvodů. Jednak uctít Mezinárodní den studentstva. Den, který se zapsal do světových dějinem pokusem o likvidaci naší inteligence. Za druhé jako způsob, jak ze sebe setřást trému. Ručička pomyslného budíku mezi blogem a žurnalistikou ukazuje nebezpečně blízko k blogu. Dnes nedělám populizaci, dnes jsem osobní. Pojďme tedy už do té ledové vody skočit:
Vaše Magnificence, pane (pro)rektore,
Spectabilis, pane (pro)děkane,
Honorabilis, pane promotore,
vážení členové akademické obce,
drazí rodiče a milí hosté,
dovolte mi nejprve poděkovat všem těm - a zde si dovolím hovořit jménem všech zde přítomných promovaných - kteří nás s porozuměním a péčí podporovali na cestě za dalším poznáním, kterou jsme vykonali. Jmenovitě poděkování patří všem zaměstnancům univerzity, našim rodinám a blízkým, a také nám samotným. Bylo by to velmi smutné a neinspirativní studium, kdyby člověk studoval sám. Studium, stejně jako věda, je v první řadě komunitní činnost. Studujeme díky lidem, s lidmi a snad se ukáže, že i pro lidi. V rámci magisterského studia jsme získali pokročilejší, konkrétně orientované schopnosti a nástroje. A nyní před námi stojí možnost je poprvé samostatně využít v reálném světě. Ve světě, který se stává čím dál složitějším. Který se méně a méně bojí klást i sám sobě otázky, které mohou zachvět jeho samotnými základy. V takovém světě je vzdělání a principy vzdělávání cennou devizou pro jednotlivce i společnost.
Nyní bych rád postoupil k náhledu na nadcházející výzkumnou perspektivu mnohých z nás a k souvislostem této perspektivity s naším dosavadním vzděláváním. A doufám, že ti, kteří se rozhodli nebo je okolnosti dovedly k volbě se fyzice už dále nevěnovat profesionálně, přesto najdou v následující pasáži něco užitečného a budou se k ní moci vztáhnout.
Studium vědeckých poznatků sebou občas přináší dvojici zjednodušení. Zaprvé, ve veřejném prostoru a pregraduálním vzdělávání by se dalo říct, že věda nechodí po horách, ale po lidech. Učí se, že přišel ten či onen, třeba Albert Einstein nebo Isaac Newton a revolučně změnil fyziku. Osamělý rytíř vědy, rebel, zbojník. Opak je pravdou, i Newton a Einstein v první řadě vycházeli z poznatků svých předchůdců. Čili znovu, věda je vskutku komunitní prací - svojí metodou i cílem. Na to bychom neměli zapomínat jak ve chvílích obtíží a neúspěchů, stejně jako ve světle úspěchu a dosažených výsledků. Druhé zjednodušení se pak týká procesu graduálního a postgraduálního vzdělávání, kdy je pro nás zpětně zrekonstruována přímá vydlážděná cesta složená z elegantních důkazů a zjednodušených experimentů, leč první prošlapávání klikaté cesty za poznáním je nutně složitější a méně uspokojivé.
Raději než cestu si ale představuji vysokou kamenou věž. Vskutku.Vědecké poznání je pro mě věží, z jejíž špičky můžeme dohlédnout dál - daleko za horizont člověka stojícího na zemi. V této staré aule nyní stojí dvě skupiny lidí. Jedni rozhodnutí věž budovat dále do výšky a druzí, kteří chtějí využít rozhledu z věže, aby mohli vyrazit se získaným nadhledem zkoumat široký svět.
Při výstupu na vrchol oné věže nás provázela generace stavitelů předchozích pater a vše nám krok za krokem vysvětlovala. Současně jsme se pod jejich dohledem zapojili do stavby současného nejvyššího patra. Úplně stejně generaci dnešních stavitelů seznámili se stavbou a do její přípravy zapojili jejich učitelé, ještě dřívější stavitelé. Našim studiem se prolínal odkaz předchozích stavitelů, nositelů známých jmen i bezejmenných dělníků vědy. Úspěšných i neúspěšných.
A na co jsme narazili cestou vzhůru věží? Na jednotlivé teorie, experimenty a paradigmata. Něco, co v čase není pevné, protože věda není dogmatická. Právě proto jsme se museli naučit to nejdůležitější - podobu obecného stavebního plánu a základy bezpečnosti práce. Jen tak lze dosáhnout toho, aby věž poznání byla pevná bez využití rigidních dogmatických materiálů. A to je dobře, neb co je rigidní, je i křehké. A tím se opět vracíme ke komunitě - byť je věda založena v případě posuzování poznatků na kritické metodě, závisí věda také do velkém míry i na důvěře. Důvěře v kolegy. V to, že při prvním zjištění chyb ve vlastní práci nás okamžitě informují. V to, že data jsou publikována v plné šíři.
Hovořil jsem o těch, kteří se rozhodli věž dále nebudovat, ale jít zkoumat okolní svět. K jejich volbě bychom neměli být slepí. Občas je nutné zajít do spodních pater věže, ba dokonce z ní vystoupit - chvíli stát nohama na zemi, obhlédnout základy. Věda a poznání totiž nestojí ve vzduchoprázdnu. Je nutné se také vztahovat ke světu, jinak by se nám dobře mohlo stát, že naše věž poznání bude slonovinovou věží, kterou srazí k zemi nepřízeň okolního světa.
Nebylo by to v dějinách lidstva poprvé. Važme si proto kontinuity vzdělávání a poznání, kterou přineslo více než šest set let evropského humanismu. A skrze vzdělávání vracejme se k onomu humanismu. Jazyk vědy je jazyk nadnárodní, umožňující lidstvu společně budovat něco, co vysoce přesahuje možnosti jednotlivce. Zkusím skončit optimisticky a nakonec jednoduše: Víme, proč jsme si danou cestu vybrali. Věřím, že i naši podporující blízcí cítí naši odevzdanost vytyčenému cíli. Teď už jen zbývá všem přítomným popřát, aby se jim jejich ambice nejen vydařila, ale aby jim přinesla i pocit uspokojení a zlepšila stav světa okolo nich.
