Článek
Evropská unie se znovu ocitla ve slovní ekvilibristice, která by si zasloužila samostatnou disciplínu na olympiádě politické korektnosti.
Bezúročná „půjčka“ Ukrajině ve výši 90 miliard eur má podle oficiální rétoriky pomoci s vedením války. Problém je, že tato půjčka je od začátku konstruována tak, aby nikdy nebyla splacena. Ne proto, že by někdo selhal, ale proto, že Ukrajina objektivně nebude schopna takový závazek uhradit. Pokud někdo poskytne peníze s vědomím, že se mu nikdy nevrátí, nejde o půjčku, ale o dar. Všechno ostatní je jen hra se slovy.
V právu má takové jednání jasné označení: simulované právní jednání. Navenek se tváří jako půjčka, ale skutečná vůle směřuje k daru. A zastřený dar je problém nejen právní, ale především morální. Občanům se totiž říká, že nejde o dar, nýbrž o návratnou finanční výpomoc, zatímco se současně ví, že návratnost je iluzí. To už není politická interpretace, ale klamání veřejnosti.
Ergo kladívko, Andrej Babiš v této věci udělal něco, co se v evropské debatě příliš nenosí: pojmenoval realitu. Odmítl, aby Česká republika ručila za něco, co je fakticky darem, ale formálně se tomu tak neříká. Nešlo o gesto proruské ani protiválečné, nýbrž o elementární ekonomickou a právní zdrženlivost. Ručit za závazek, který nebude nikdy splacen, znamená přenést náklady na daňové poplatníky – bez ohledu na to, jak vznešený je politický příběh kolem.
Argumentace Andreje Babiše byla přitom překvapivě přízemní, a o to poctivější. Česká republika má dost vlastních problémů: drahé energie, bydlení, zdravotnictví, školství. Peníze, které by jednou musela v rámci evropského ručení splácet, nebude možné použít na lidi v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Ať už si o tom myslíme cokoliv, tohle je legitimní politická pozice, nikoliv morální selhání.
Stejnou cestou se vydali i další premiéři – Robert Fico na Slovensku a Viktor Orbán v Maďarsku. Nejde tedy o osamělý výstřelek, ale o střízlivý odpor proti zadlužování bez odpovědnosti. Evropská unie si totiž na tyto „dary“ sama musí půjčit na kapitálových trzích. Tyto peníze nejsou bezúročné, nejsou zadarmo a nejsou abstraktní. Budou se splácet z rozpočtu EU, tedy z příspěvků členských států.
Výsledkem je paradox hodný absurdního dramatu: Evropská unie se zadluží, aby mohla rozdávat dary, a přitom tvrdí, že nepůjčuje, ale „pomáhá“. Ekonomická odpovědnost se nahrazuje morálním patosem a účet se odsouvá do budoucnosti, kde ho zaplatí někdo jiný. Ideálně anonymní „Evropa“.
Závěrem
Podpora Ukrajiny může být politickým rozhodnutím. Ale nazývat dar půjčkou a tvářit se, že jde o návratné peníze, je nemravné a nepoctivé.
Pokud chce Evropská unie dávat, ať to přizná. A pokud se chce zadlužovat, ať to řekne občanům bez příkras. Protože skutečná solidarita nezačíná u slov, ale u pravdivého pojmenování reality.
