Článek
Lucie měla život přesně takový, jaký se v reklamách nazývá „vyvážený“.
Krásný jednopokojový byt za deset milionů v Žabovřeskách, manžel, co opraví pračku (ačkoli pokaždé zbydou dva šroubky), a osmiletá dcera Klárka, která právě objevila TikTok a tančila i při čištění obou svých zubů.
Lucie měla ráda svoje rutiny – ranní kávu z růžového hrnku s Tomiem, cestu do práce s podcastem o duševní pohodě, večerní (troj)sklenku bílého vína. Nic nechybělo, nic nepřebývalo.
Až do onoho červencového pátku, kdy přijel bratranec David.
Z Vysočiny, úplně jako dadaistický exprezident Ziloš Meman (šifra).
Dřevorubec, co má ruce jako z katalogu Hornbachu, vůni lesa a věty typu „to se musí dělat s citem“. Přijel na víkend, prý na grilovačku a trochu statutárního města.
Lucie ho neviděla snad deset nebo dokonce sedm let – naposledy na pohřbu tety, kde jí tehdy připadal jen jako upocený venkovský borec. Teď však vypadal jinak: oholený, v košili z OBI, co měla lehce vyhrnuté rukávy.
První podezřelý moment přišel v sobotu ráno.
Lucie krájela cibuli, David se nabídl, že pomůže. Stál těsně za ní, dýchal klidně a zlehka jí položil ruku na rameno. A pak to přišlo – ta nepatrná jiskra, kterou nečekáte, a přesto víte, že se právě něco stalo.
„Tohle krájíš jako chirurg,“ řekl s úsměvem. „Já bych si usekl palec.“
Lucie se zasmála, ale nůž se jí najednou třásl.
Odpoledne šli všichni až na Kraví horu. Dítě běhalo po trávě, manžel se dohadoval s obsluhou stánku o teplotě piva a Lucie s Davidem se ztratili na pět minut mezi stromy. Možná to bylo jen pět minut, možná věčnost. Nepolíbili se – ale kdyby existoval termín „duševní pusa“, přesně to se tam odehrálo.
Neděle už byla těžká.
David balil, manžel zíval u zpráv a Lucie se přistihla, že hledá v kalendáři příští svátek, kdy by mohl znovu přijet. Nakonec se s ním rozloučila na schodišti, mezi vůní aviváže a prachem z dlaždic.
„Tak zase někdy,“ řekl.
„Jo,“ vydechla. „Zase někdy, Lucko.“
Pak se nic nestalo.
Žádný románek, žádné drama. Jen tiché, znepokojivé vědomí, že v jejím světě s růžovým hrnkem se něco pohnulo.
Když večer pekla švestkový štrúdl, jedno jablko nechala schválně nakřivo. Připomínalo jí to Vysočinu. A Davida. A ten nepatrný důlek, co se mu dělal na tváři, když se smál.
Od té doby chodí po Brně s mírným úsměvem. Manžel si myslí, že si koupila nový parfém.
Jen ona ví, že to, co voní, není parfém – ale vzpomínka na pět minut svobody mezi stromy.
A možná právě to je to, co dělá život snesitelným. Ne skvělé hypotéky, ne dokonalé vztahy, ale těch pár okamžiků, kdy se vám zdá, že byste mohli být někým jiným.
I kdyby jen v Brně. I kdyby jen s bratrancem.
Hezký podzim.
