Článek
„Kdepak! Jde o Orlík. Pamatujete na písničku Perník? Jak tam zpívají: Osamělí v lese, Mařenka a Jeníček, stará zběhlá ježibaba, podala jim perník bez předpisu.“
Veruna přikývla.
„No a co má být?“
„Já si celý život myslel, že ta ježibaba zběhla. Že někam přiběhla z chaloupky, třeba z kopce, prostě se tam zjevila jako nějaká lesní uprchlice. Až včera jsem zjistil, že se zpívá stará zběhlá ježibaba! “
Veruna na něj chvíli zírala.
„Ježišmarja, Václave! Vy jste vážně vrták! Je jasné, že se tam zpívávalo: Zběhlá, ve smyslu jako světa znalá. Ještě že se toho nedožil pan Landa. Ten by z vás měl radost! “
„Ale já za to nemůžu! Vždyť já si tu ženskou celý život představoval, jak běží lesem s plechem perníku! A ona je to jenom zběhlá (vykutálená) ježibaba!“
Veruna vyprskla smíchy.
„Pětaosmdesát let, Václave! Pětaosmdesát! A vy jste právě objevil, že neumíte poslouchat písničky!“
„No jo, ale co když jsem takhle zkomolil i Gotta? Co když jsem celý život zpíval něco jiného?“
„To už je jedno,“ mávla rukou Veruna. „Hlavně že jste nikdy nezačal zpívat veřejně.“
Václav se rozesmál, Veruna taky. Smáli se tak, až jim málem vypadly zuby. Sestřička přiběhla z chodby, jestli nepotřebují pomoc.
„Nepotřebujeme,“ sípal Václav. „Jen jsem po pětaomsdesáti letech zjistil, že jsem blbec.“
„Ale kdepak,“ utěšila ho Veruna. „Vy jste jenom důkaz, že člověk se učí až do smrti.“
„To je pravda. A víte, co je nejhorší? Já jsem to kdysi vysvětloval i vnukovi!“
Veruna se znovu rozesmála.
A tak si člověk v pětaosmdesáti uvědomí, že celý život čekal na ježibabu, která nikdy nepřiběhla.
Na stáří je krásné, že člověk konečně pochopí život. Na druhou stranu už nemá komu zavolat, aby mu to potvrdil.
