Článek
Vnuk Jarda se mi smál.
Upřímně, bez zábran, s tím mladickým chechotem, kterým se dneska reaguje na cokoliv staršího než včerejší VIDEO na TIKTOKu.
Smál se mi, že poslouchám Orlík a Dana Landu.
Prý „dědo, tohle je fakt pravěk“. Řekl to tónem, jako když se oznamuje konec světa nebo aspoň konec kazet.
Seděl jsem tam, plešatej, v pohodě. S kávou s rumem, co už dávno ztratila teplotu i chuť bojovat, a říkal jsem si: „Kluku, ty ještě netušíš, kolik písniček si v životě pustíš jen proto, že ti je někdo doporučil, a kolik jich ti zůstane, protože ti zachránily nervy.“
Hudba není trend. Hudba je paměť.
Orlík. Vlastenecká kapela z devadesátek
Doba byla rozviklaná, svoboda čerstvá jak rohlík a lidi měli potřebu si ji osahat, někdy i hlasitě a neohrabaně. Nebylo to uhlazený, nebylo to korektní, ale bylo to autentický.
A pan Landa? Jasně, postava, co vždycky budila emoce. Ale tehdy se zpívalo napřímo. Když tě něco štvalo, bylo to slyšet.
Žádný filtry, žádnej autotune, jen hlas, kytara a přetlak doby.
Vnuk se chechtal dál. Prej jestli si k tomu nepustím kazetu a nevezmu si bomber. Tak jsem se na něj podíval. Bez vzteku. Protože mládí je období, kdy si myslíš, že svět začal s tebou. A stáří je chvíle, kdy víš, že se jen mění obaly, ale refrény zůstávají.
Nic jsem mu nevysvětloval. Nekázal jsem. Jen jsem si trochu zesílil rádio Beat.
A on ani netuší, že jednou bude sedět na gauči, poslouchat „svoji“ hudbu a někdo mladší mu řekne: „Ty jo, to je cringe.“
A já? Plešatej dědeček. V klidu. Orlík hraje, svět se točí, vnuk roste.
A odpouštění? To je ten největší punk and oi!, co znám.
