Článek
Posměšně (a možná i leckdy pravdivě) vyjadřovalo pluralitu výkladu, schopnost nahlížet stejný problém z různých úhlů. A v neposlední řadě také určitou míru intelektuální hravosti, která k právu neodmyslitelně patřila a patří. Jenže dnešní českomoravská realita jako by toto úsloví posouvala do nové roviny: jeden právník má dva (nebi tři a více) názory. Na tutéž věc.
Nedávná kauza holdingu Agrofert, jako první popsaná webem Seznam Zprávy, představuje učebnicový příklad. Pro stejného zadavatele, Státní zemědělský intervenční fond, zpracovala totožná prestižní advokátní kancelář dva právní posudky.
První (ještě za Fialovy vlády) dospěl k závěru, že dotace byly vyplaceny v rozporu se zákonem a je třeba je vymáhat. Druhý, vzniklý s odstupem několika měsíců, naopak tvrdí, že se příslušná právní úprava na daný případ nevztahuje. Výsledek? Miliardy zůstávají tam, kde jsou.
Samozřejmě, právo není matematika. Neexistuje zde jediný „správný výsledek“, který by bylo možné odvodit mechanickým postupem. Právní argumentace stojí na výběru interpretačních metod, na důrazu na určité principy a mj. na práci s judikaturou (národní i evropskou). Rozdílné závěry tedy samy o sobě nejsou skandální. Skandální je až situace, kdy rozdíl není vysvětlitelný vývojem poznání, nýbrž spíše změnou očekávání zadavatele.
Rozšířenější problém
Právě zde se otevírá širší (Franta Kocourek z Brna by stylově asi řekl – plnotučnější)problém. Právník se v moderní společnosti stále častěji ocitá v roli, která osciluje mezi nezávislým expertem a poskytovatelem obchodní služby. Tlak klienta, ekonomické zájmy i mediální kontext vytvářejí prostředí, v němž se hranice mezi interpretací a účelovým výkladem může nebezpečně rozostřovat. A veřejnost, která tyto případy sleduje, pak logicky nabývá dojmu, že právo není objektivním souborem spravedlivých pravidel, ale nástrojem, jenž lze přizpůsobit aktuální potřebě. Velmi nebezpečné pro společnost.
Obhajoba, že jeden z posudků byl „méně komplexní“, zní v takové situaci spíše jako dodatečné účelové vysvětlení než přesvědčivý argument. Jestliže totiž tentýž subjekt dokáže v krátkém čase formulovat dva opačné závěry ke stejnému zadání, nejde už jen o pluralitu názorů. Jde spíše o otázku profesionální (a etické) integrity.
Staré rčení o šesti názorech pěti právníků bylo ve své podstatě optimistické. Předpokládalo, že rozmanitost názorů je důsledkem svobody myšlení. Nová realita, v níž jeden právník produkuje více verzí „právní pravdy“, však může být spíše odrazem přizpůsobivosti vůči okolnostem. A to je posun, jenž by neměl zůstat bez povšimnutí.
Závěrem
Právník či právnička jistě může svůj názor změnit. Musí však být schopen věrohodně vysvětlit proč, a toto vysvětlení musí obstát nejen před klientem, ale i před odbornou (i laickou) veřejností. Jinak se z právního názoru stává pouhý produkt. A z práva šestáková služba, jejíž hodnotu neurčuje spravedlnost, nýbrž komerční poptávka.
Možná bychom tedy měli ono úsloví upravit. Nejde o počet názorů, ale o jejich zakotvení. Kvalitní právník může mít názorů více, ale jen jeden by měl být určující: ten, který obstojí i bez ohledu na to, komu se právě hodí.
Veritas vincit.
(psáno pro LN)
