Článek
Pamatujte, pane Medvěd, pravil pan doktor (MUDr., Ph.D.) ve fakultní nemocnici, „pacient je dobrý sluha, ale špatný pán.“
A já tam stál a přemýšlel jsem, zda jsem právě nebyl degradován z homo sapiens na kuchyňský spotřebič.
Byla to obyčejná středa. Přišel jsem si postěžovat, že mě na vyšetření vezmou až za tři měsíce. Tři měsíce! To je doba, za kterou se v Česku stihne vyměnit ministr zdravotnictví, dvakrát zdražit a zlevnit máslo a vědci třikrát změní názor na to, jestli je káva zdravá.
A já mám mezitím tři měsíce čekat, až se mé tělo rozhodne, zda si to do té doby nerozmyslí a samo se neopraví.
Pan doktor to ovšem myslel systémově. V jeho větě byla hloubka. Pacient je dobrý sluha – tedy když mlčí, přikyvuje a v čekárně listuje časopisem z roku 2017 s titulkem „Letní trendy“. Pacient je ideální, když je horizontální, nenáročný a nejlépe bez dotazů. V tom případě je opravdu výtečný.
Jakmile se však pacient pokusí být pánem svého času, svého těla nebo dokonce – nedej bože – svého zdravotního pojištění, nastává problém. Systém začne kašlat víc než on. „Objednáme vás na červen,“ řekne sestra tónem, jakým se oznamuje, že vlak do reality má zpoždění neurčito. „Ale je únor,“ namítnu. „Právě proto, normálně by to bylo na říjen,“ odpoví tónem, který by dokázal zastavit i epidemii.
Ve fakultní nemocnici, tom monumentu moderní medicíny, se člověk učí pokoře. Především pokoře vůči času. Tři měsíce nejsou čekání. To je duchovní cvičení. Člověk si stihne přehodnotit priority, přečíst si příbalový leták ke všem lékům, které zatím nedostal, a vygooglit si tolik diagnóz, že by mohl otevřít vlastní ambulanci.
A přitom já nechci být pánem. Já bych byl rád aspoň nájemníkem. S krátkodobou smlouvou na své vlastní zdraví. Nechci vládnout personálu. Netoužím po tom, aby mi sestra salutovala s teploměrem v ruce. Jen bych rád, aby mezi „bolí mě to“ a „podíváme se na to“ nebylo období delší než těhotenství slonice.
Možná bych měl přijmout svou roli sluhy. Ráno vstát, poslušně si vzít prášek, večer si změřit tlak a mezi tím pokorně čekat, až se na mě dostane řada. A když se mě někdo zeptá, jak se mám, odpovědět: „Výborně, pane doktore. Systém funguje. Já jen trochu překážím.“
Ale víte co? Já mám podezření, že pacient není ani sluha, ani pán.
Je spíš rukojmí mezi politiky, pojišťovnami, zřizovateli zdravotnických zařízení a nemocnic, kalendářem a kapacitou.
Ergo kladívko, když už mám tři měsíce čekat, mohl by mi někdo aspoň říct, zda si mám do diáře poznamenat i datum uzdravení. Abych nebyl neslušný a neuzdravil se mimo ordinační hodiny.
A to máme prý nejlepší zdravotnictví na světě, ani nechci vědět, jak to vypadá tam kde mají třeba až šesté nejlepší zdravotnictví. Tam to musí být úplný masakr zdravotnickou pilou, že?
