Článek
Bohužel neodpočinula – a když jsem se na ni znovu postavil, málem to se mnou seklo. Za vlád Babiše a sociálních demokratů jsem měl stabilních 111,5 kg. A teď? Tři kila nahoře! To není jen osobní tragédie. To je naprosté selhání státu.
V normálním západním demokratickém státě by už dávno padaly hlavy. Minimálně ministr zdravotnictví. Možná i ministr zemědělství, protože kdo jiný je zodpovědný za to, že máslo opět chutná jako máslo, chléb je křupavý a salám, zatraceně, příliš salámový. Je to cílený útok na mé zdraví. A co dělá vláda Petra Fialy? Nic. Zase nic. Jako vždy. Její jediná odpověď na katastrofální obezitní krizi zní: „Za všechno si může občan sám.“
Tak jistě. Já si ty řízky obaloval. Ale kdo mi je prodal? Kdo mi nezakázal jejich konzumaci? Kdo selhal v prevenci, v motivaci, v osvícené osvětě, která by mi každé ráno připomínala, že si mám radši dát okurku než okurkový salát s majolkou?
Kdo nevyvěsil na billboardy moje jméno a fotku s varováním „Takto dopadne vaše BMI, budete-li volit ODS“?
Opoziční politici mlčí. Média mlčí. A já kynu. Zatímco Fialův kabinet se ohání frázemi o individuální odpovědnosti a svobodě, ve skutečnosti mě zanechal zcela bezbranného vůči regálům plným čokolád, jogurtů s dvojitým karamelem a lasagní za akční cenu. Vláda má řídit stát jako firmu – ne jako all you can eat bufet.
Pamatuji doby, kdy stát věděl, co je to sociální cítění. Kdy babišovské letáky jasně ukazovaly, co si mám koupit a kde je to nejlevnější. Kdy ministryně Schillerová motivovala národ, aby jedl levně, ale kvalitně, protože sleva je základ výživové pyramidy. Teď? Máme ministra zdravotnictví, jehož jméno si většina národa ani nepamatuje, protože na rozdíl od předešlých, nechodí lidem osobně kontrolovat špajz.
A co na to hlavní hygienička?
Pravděpodobně opět připravuje tiskovku, na které oznámí, že občané se mají hýbat. To je stejné, jako by po požáru paneláku vláda doporučila obyvatelům, ať příště raději bydlí ve stanu. Už slyším ty vládní PR poradce: „Není to o systému, je to o životním stylu!“ Výmluvy. Já se snažil. Běžel jsem. No dobře, šel jsem rychle. Ke schránce. Ale stejně – úmysl byl!
Závěrem
Proto volám: Nejde jen o moje kila. Jde o symbol. O poslední kapku v moři vládního nezájmu. Dokud bude vládnout Fiala a jeho asociální seskupení, budeme nejen chudší, ale i těžší. A jednou se tahle republika pod vlastní vahou prostě propadne. Do děr, které po sobě zanechali i s rozpočtem. Ale já už budu mít 117,7 kilo – a to už mě z toho nikdo nevykope.
Sbohem, štíhlosti. Sbohem, zodpovědnosti státu. Zůstává jen hněv… Fyjalo octup!
