Článek
Portál občana, bankovní identita, elektronické recepty na užití české veřejné správy, digitální plné moci i stále širší nabídka online služeb dokazují, že návrat k razítkům a nekonečným frontám na úřadech by byl krokem zpět.
Po nepovedené digitalizaci stavebního řízení (ještě za Fialovy vlády) stát navíc investuje značné prostředky do modernizace svých informačních systémů. To je určitě správný směr. Byť se místy spíše klopýtá, že běží dopředu.
Zrovna nyní je však vhodná chvíle položit si otázku, která přesahuje oblast informačních technologií. Digitalizujeme stát, nebo začínáme digitalizovat samotného občana?
Rozdíl mezi oběma přístupy je podstatný. První rozšiřuje možnosti jednotlivce. Druhý může jeho svobodu postupně omezovat. Demokratický (právní) stát má občanům nabízet nové nástroje, nikoli je (ne)nápadně nutit, aby přijali jediný správný způsob komunikace se státní mocí.
Digitalizace je nepochybně dobrý sluha. Neměla by se však stát neempatickým pánem
V posledních letech přibývá oblastí, kde je elektronická komunikace se státem nejen preferována, ale fakticky se stává standardem. Většině lidí to vyhovuje. Pakliže řádně funguje, tak šetří čas i peníze. Jenže právní stát se neposuzuje podle toho, jak se chová k většině, ale také podle toho, zda nezapomíná na menšinu.
Ne každý občan používá chytrý telefon. Ne každý důvěřuje cloudovým službám. Ne každý chce ukládat svůj osobní život výhradně do digitálního prostředí. A není důvod, aby za takové rozhodnutí nesl jakoukoli újmu.
Právo na analogový způsob života sice v Listině základních práv a svobod nenajdeme, ale lze je dovodit z obecnější zásady autonomie jednotlivce. Občan není klientem státu (jak někdy říkají hlavně mladé političky). Je nositelem práv, ale i povinností.
Bezpečnost nepodceňovat
Vedle komfortu nesmíme přehlížet ani bezpečnostní rozměr. Ergo kladívko, kybernetické útoky na veřejné instituce, nemocnice či soukromé společnosti podílející se na kritické infrastruktuře (třeba vodárny) již dávno nejsou výjimkou. Každý centralizovaný digitální systém představuje určité nemalé riziko. Právě proto je rozumné zachovávat alternativní cesty komunikace i placení. Ne jako projev nedůvěry vůči technologiím, ale jako tradiční pojistku odolnosti státu.
Hotovost není od ďábla. Spíše naopak
Stejnou optikou je třeba nahlížet na hotovost. Debaty o digitálním euru i dalším omezování hotovostních plateb budou v Evropě nepochybně pokračovat. Elektronické platby jsou rychlé a pohodlné. Sám je běžně využívám. Nicméně by bylo chybou vytlačit bankovky a mince na okraj společnosti.
Hotovost není symbolem zaostalosti. Je „značkou“ svobodné volby. Funguje i tehdy, když selžou servery, internet nebo platební terminály. Současně poskytuje občanům větší míru soukromí než bezhotovostní transakce, jejichž digitální stopa zůstává prakticky navždy.
Možnost volby
Václav Klaus kdysi správně glosoval: Úlohou státu není vychovávat občany k jednomu správnému způsobu života. Jeho úlohou je vytvářet podmínky, aby vedle sebe mohly existovat různé legitimní způsoby jednání.
To platí i zde, kdo chce využívat výhradně digitální služby, nechť tak činí. Kdo dává přednost osobní návštěvě úřadu nebo platbě bankovkou, nesmí být občanem druhé kategorie.
Závěrem
Skutečně moderní stát totiž nepoznáme podle počtu aplikací ani podle množství digitalizovaných formulářů. Poznáme jej podle toho, zda i v době technologické revoluce dokáže chránit tradiční hodnoty právního státu: svobodu jednotlivce, pluralitu možností a přiměřenost zásahů veřejné moci.
Pro pět ran do všech datových schránek a chytrých hodinek, technologie musí sloužit člověku. Nikoli člověk technologiím. Ani v roce 2026 bychom na tuto zdánlivě samozřejmou zásadu neměli zapomínat.
----------------
(modifikovaně psáno pro LN)
