Článek
Právě proto mě zaujal názor bývalého předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského na pravomoci prezidenta při jmenování ministrů.
Když byl prezidentem Miloš Zeman a váhal se jmenováním navrženého člena vlády, Pavel Rychetský hovořil zcela jednoznačně: ústava podle něj nedává hlavě státu žádný prostor pro uvážení. Prezident má ministra jmenovat, tečka.
Když však obdobná otázka nastala za prezidenta Petra Pavla a šlo o nejmenování Filipa Turka ministrem, zaznělo něco podstatně jiného. Prezident prý má „jistý prostor“ a je správné, že jej využil.
Přiznám se, že jako právníka mě tento veletoč fascinuje více než samotný politický spor. Ústava České republiky totiž mezitím novelizována nebyla. Změnil se pouze její vykladač – nebo spíše obyvatel Pražského hradu.
Samozřejmě, každý právník může svůj názor v čase přehodnotit. Vývoj právního myšlení je přirozený a někdy i žádoucí. Pak by ale měl otevřeně říci: „Ano, svůj dřívější názor jsem změnil a zde jsou důvody.“
Pokud však právní závěr závisí především na tom, kdo právě vykonává prezidentský úřad, přestává být ústavní interpretací a začíná připomínat politický komentář.
A to je škoda.
Důvěra veřejnosti v ústavní instituce totiž nestojí jen na kvalitě Ústavy, ale i na konzistentnosti těch, kteří ji vykládají. Když se výklad základního zákona země mění rychleji než osazenstvo Pražského hradu, není to nejlepší vizitka právního státu.
-------------------
(autorská glosa názorová, reflektující názorovou pružnost některých ústavních soudc a vlastně nejen jich)
