Článek
Veřejnoprávní televize má jednu výhodu a jeden závazek.
Výhodu (aspon pro ni) v tom, že ji platíme všichni. I když třeba vůbec nechceme.
Závazek v tom, že by podle toho také měla vypadat. Včerejší Události, komentáře na ČT24 po 22. hodině (5. 1. 2026) ale tenhle závazek opět připomněly spíš formou výstražného příkladu než učebnicového standardu.
Debata mezi ministrem Lipavským (ODS) a Jindřichem Rajchlem (SPD–PRO) měla všechno – emoce, přerušování, osobní výpady. Co jí ale chybělo, byla elementární rovnováha. Pan ministr Lipavský opakovaně skákal Rajchlovi do řeči. Bez problému. Bez napomenutí. Bez zdviženého obočí. Moderátorka to přešla s profesionalitou švýcarského mlčení.
Jakmile si ale Rajchl dovolil totéž, přišla okamžitá pedagogická vložka: „Do řeči se neskáče.“ Rychle, důrazně, s tónem třídní učitelky, která právě přistihla žáka při opisování. Divák tak získal dojem, že existují dva druhy přerušování – to správné a to závadné. A že klíčem k rozlišení není chování, ale osoba.
Když pak ministr Lipavský přešel od skákání do řeči k verbálním útokům – řeči o tom, že Rajchl má „jako klienta Rusko“ a další nálepky – moderátorský radar opět mlčel. Útoky byly zjevné, osobní a zcela mimo věcnou debatu. Když však Jindřich Rajchl oplatil stejnou mincí, morální alarm se rozezněl naplno. Okamžité kárání, apel na slušnost, ochrana hodnot.
Jako by se náhle ocitla v roli strážkyně etiky – ovšem výhradně jedním směrem.
A teď důležitá poznámka: mně osobně Rajchl nijak zvlášť sympatický není. Nemám potřebu ho obhajovat, adorovat ani politicky podporovat. Ale právě proto si dovolím říct to, co by v ideálním světě mělo zaznít automaticky: veřejnoprávní televize si nemůže vybírat, komu bude tolerovat porušování pravidel a komu ne.
Závěrem
Buď platí pravidla pro všechny, nebo pro nikoho. Buď se skákání do řeči netoleruje vůbec, nebo se toleruje oběma. Buď jsou osobní útoky za hranou vždy, nebo nikdy. Jakmile moderátor začne působit jako advokát jedné strany a vychovatel druhé, debata končí a zůstává jen špatně maskovaná agitace.
Včera to bylo bohužel až příliš do očí bijící. Nevyváženost, která se nedá omluvit ani únavou, ani dynamikou diskuse. Jen starým známým reflexem: „Tento host je náš, tamtomu si došlápneme.“
Ach jo. A pak se Česká televize diví, že jí část veřejnosti nevěří.
