Článek
Je mi skoro osmdesát. Věk už člověku připomíná kolena při každém kopci, ale chuť sednout na kolo mi naštěstí ještě nevzal.
A tak jsme vyrazily. Tři kamarádky. Tři sedmdesátnice, které si pořád myslí, že svět se nejlépe poznává ze sedla bicyklu.
Jenže Krkonoše umí člověka rychle vrátit na zem.
Za den jsme měly v nohách nějakých skoro sedmdesát kilometrů. Pak přišel déšť. A noc. A les. Kdo někdy promokl v horách, ví, že romantika končí zhruba po deseti minutách.
Zůstane jen únava, zima a přání, aby už bylo ráno.
Když se konečně rozednilo, zbývalo nám ještě asi třicet kilometrů. Nebyly jsme hrdinky z reklam na sportovní oblečení. Byly jsme tři promočené, unavené staré ženské, které by v tu chvíli nejraději objaly radiátor.
Pak jsme se doplazily k rozhledně s restaurací.
Bylo šest ráno.
Samozřejmě zavřeno.
Venku stál majitel a kouřil ranní cigaretu. Podíval se na nás.
Na tři prostorově výrazné sedmdesátnice, které po noci v lese rozhodně nepřipomínaly voňavé modelky z katalogu. Aby někdo neřekl, že jsme to uhrály na výstřih, ergo kladívko v našem věku stejně už člověk sází na úplně jiné přednosti.
Chvíli si nás prohlížel a pak se usmál.
„Holky, nedaly byste si kafe?“
To byla věta, která měla větší cenu než leckterý luxusní hotel.
Za chvíli jsme držely v rukou horké hrnky. A nejen to. Dostaly jsme i párky k snídani. Jen tak. Bez řečí. Bez ceníku. Prostě proto, že někdo viděl tři unavené lidi a rozhodl se jim udělat o trochu lepší ráno.
Domů jsme si nepřivezly jen kilometry v nohách.
Přivezly jsme si připomínku, že svět ještě není ztracený. Že mezi všemi zprávami o hádkách, podvodech a sobectví pořád existují obyčejní lidé, kteří se zachovají obyčejně lidsky.
Nepotřebují fanfáry ani medaile. Stačí jim nabídnout kafe tomu, kdo ho zrovna zoufale potřebuje.
Možná právě na takových drobnostech stojí tahle země víc než na všech velkých projevech pana Babiše nebo Pavla.
Ne na tom, co lidé hlásají na sociálních sítích, ale na tom, co udělají v šest ráno před zavřenou hospodou pro tři promočené babičky na kolech.
A víte co?
Na ty párky si už za pár let možná nevzpomenu. Ale na toho dobrého člověka z Krkonoš nejspíš nikdy nezapomenu.
