Článek
Jenže tentokrát měl hlavní slovo někdo úplně jiný než babiččina vyhlášená svíčková s játrovými knedlíčky.
Pubertální vnučka Terezka, mezi kamarádkami honosně přezdívaná „Terééz“, si totiž z mobilu pouštěla hudbu. Ne potichu. Ne decentně. Ale tak, že by to málem probralo i sousedy o dvě patra výš a pravděpodobně i paměť souseda Pavelky, který rodině ještě dlužil 4 tisíce za pomoc při malování.
„Terko, ztlum to,“ ozval se otec Jarda poprvé.
Nic.
„Terko, říkám ztlum to!“ podruhé, tentokrát s náznakem rodičovské autority.
Zase nic. Hudba dál tepala, jakoby šlo o generální zkoušku na festival v Karlových Varech.
Až do toho vstoupil dědeček Tonda. Muž, který pamatuje tři měnové reformy, čtyři politické režimy a pět způsobů, jak správně nakládat okurky.
„Terezko,“ pravil klidně, „co to vlastně posloucháš?“
„Housový rádio z Uzbekistánu,“ odpověděla Terééz s lehkým pohrdáním, které puberta rozdává zdarma.
Dědeček zpozorněl. „A jak se to jmenuje?“
„See the sea,“ odsekla.
A v tu chvíli to přišlo.
Dědeček Tonda propukl v hurónský smích. Takový ten smích, co začíná nenápadně, ale během pár sekund připomíná start staré škodovky (ještě se spalovacím motorem) v zimě.
Rodina ztuhla. Jarda nechápal. Babička přestala servírovat. Terezka si dokonce na chvíli málem sundala sluchátka.
„Co je?“ ozvalo se sborově.
Dědeček lapal po dechu. „To… to se povedlo!“
„Co se povedlo?“ nechápal táta Jarda (bývalý řadový člen KDU-ČSL), který byl zvyklý řešit spíš hypotéky než geografické paradoxy.
A dědeček, mezi záchvaty smíchu, konečně vysvětlil:
„Uzbekistán je jedna z pouhých dvou zemí na světě, které jsou dvojitě vnitrozemské! Nemají moře – a ani jejich sousedi nemají moře! Takže… ‘See the sea’… vidět moře… to je pro ně vlastně životní sen!“
Chvíli bylo ticho.
Pak se ozvalo potlačované uchechtnutí. Pak další. A nakonec se smála celá rodina – snad kromě Terezky, která se rozhodla, že dospělí jsou definitivně ztracený případ.
Hudba utichla.
A dědeček Tonda ten den doběhl svou vnučku. Ne rychlostí, ale nadhledem.
Což je disciplína, ve které máme my senioři překvapivě pořád ještě většinou náskok.
(autorský fejeton pro dobrou náladu)
