Článek
Tuto výhodu má opozice v celém demokratickém světě, nejen v české kotlině a mezi moravskými vinohrady. Nedávno jsme dostali dva příklady.
Za prvé, opozice radí vládě zvýšit příjmy, a to především STAN, ale nejen on. Zní to odpovědně, ale skrývá se za tím politický fígl – daně zvýší dnešní vláda. A občané budou nadávat jí. Až se opozice jednou vrátí do Strakovy akademie, bude mít z vyšších daní vyšší příjmy a bude moci rozhazovat, pardon investovat.
Jak si všiml náš soused, českomoravští politici vždy „investují“, konkurenti jen „projídají“. To je elegantní strategie. Politické náklady zaplatí soupeř, peníze zůstanou nástupci. Bylo by proto zvláštní, kdyby Andrej Babiš na tento „opoziční dárek“ přistoupil.
Za druhé, opozice kritizuje navržený schodek státního rozpočtu ve výši 389 miliard korun. Skoro čtyři sta miliard je opravdu hodně. Jenže vzápětí slyšíme, přidejte peníze školství, vědě, vysokým školám, obraně a dalším prioritám. Prezident Petr Pavel, nepsaný vůdce opozice, zase zcela oprávněně upozorňuje na nebezpečí vysokého státního dluhu. Současně však požaduje dostatečné výdaje na obranu.
Politická magie
Má stát utrácet méně, nebo více? Odpověď zní: méně tam, kde nemusí, a více tam, kde musí. Jenže právě tato část debaty už není stejně pohodlná, protože rozpočet není kouzelný ubrus z pohádky. Když přidáme na obranu, školství a vědu, nemůžeme současně požadovat nižší výdaje, nižší deficit a nižší dluh, aniž bychom řekli, co konkrétně se má škrtnout. A tady politická magie většinou končí.
Navíc se často zapomíná, že podstatnou část státních výdajů nelze jednoduše škrtnout. Podle údajů ministerstva financí činil podíl mandatorních a kvazimandatorních výdajů v roce 2025 více než 92 procent. Takže když opozice říká „šetřete“, měla by dodat kde. Které důchody, dávky, dotace, úředníky, investice či ministerstvo? Protože méně dluhu a více peněz na všechno není rozpočtová politika, ale kulatý fialový čtverec. A ten by možná nedokázal vytvořit ani Rumburak.
Opozice samozřejmě může vládě radit i kriticky, a dokonce je to její povinnost, ale pokud chce působit jako budoucí vláda, měla by občas nabídnout víc než seznam přání. Třeba také škrtů, protože umění vládnout se nepozná podle toho, kolik peněz rozdáte, ale podle toho, komu dokážete říct i důrazně ne.
Možná si vzpomenete na scénu v televizním seriálu Arabela, kde kat má popravit Petra Majera a paní Blekotová říká: „Děti, nedívejte se!“ A kat dodává: „Jo, je to až od patnácti.“ Na příští sestavování státního rozpočtu by se naopak měly dívat i děti mladší než 15 let, jelikož taková kouzla neuvidí ani ve svých oblíbených pohádkách. Vyrovnaný rozpočet prostě bez kouzelné hůlky nesestavíme minimálně tři sta let. Ať bude vládnout Petr nebo Pavel.
Psáno modifikovaně pro Lidové noviny.
