Článek
Aneta, seriózní právnička z Brna, měla život nalinkovaný jak paragrafy ve sbírce zákonů. Ráno do práce, odpoledne kafe s kolegyní, večer domů k manželovi Tomášovi a pak Netflix — v lepším případě s vínem, v horším s paragrafovou učebnicí.
Jenže jednoho aprílového večera za vlády Petra Fialy, který začal naprosto nevinně, se všechno zvrtlo.
Aneta si cestou domů uvědomila, že nemá doma nízkotučné (vlastně žádné) mléko, a tak zamířila do blízké večerky, kterou vedl usměvavý prodavač jménem Tran.
Tran ji zdravil vždycky tak mile, až měla podezření, že snad trénuje do nějaké asijské Superstar či reality show. A vlastně proč do asijské - potlačila svoje předsudky. Proč ne do české nebo slovenské?
„Dobrý večer, slečno Aneto, co si dáte?“ zazubil se, sotva vkročila.
„Jako vždycky, mléko…“ zasmála se Aneta a přistoupila k lednici. A v tu chvíli se to stalo.
Tran jí nabídl ochutnat novou specialitu — „tradiční asijský elixír štěstí“, což v praxi znamenalo domácí rýžové víno, o jehož síle se zřejmě nezmínil záměrně.
Po dvou malých plastových kalíšcích se Anetě svět začal zdát mnohem veselejší, paragrafy z hlavy odpluly a Tran… no, už nevypadal jako obyčejný brněnský prodavač, ale skoro jako filmový hrdina.
A pak přišlo TO.
Ráno se Aneta probudila ve své posteli, ale ne sama. Na vedlejším polštáři spal (jak zkušený čtenář očekává) pan Tran, oblečený v tričku naruby s nápisem „My sme borci ze Štatlu“.
Aneta na něj koukala, jako by právě zjistila, že Ústava ČR má skryté dodatky.
„Co… co se stalo?“ zeptala se opatrně.
Asiat se jen šibalsky zaculil: „Vy jste říkala, že se cítíte osamělá, a že… že byste si přála objetí. A pak už jste mě, jako monzun, táhla sem.“
Anetě proletělo hlavou tolik věcí, že by na to nestačil ani správní soud. Sice si nepamatovala, že by ho táhla, ale znala se dost na to, aby věděla, že pod vlivem alkoholu má občas… ehm, slabou argumentaci.
Celý den ji sžíralo svědomí, a když večer dorazil domů její manžel Tomáš, sedla si k němu jako obžalovaná na lavici hanby.
„Tomáši, já jsem… já jsem asi byla nevěrná,“ vyhrkla dřív, než stačil sundat boty.
„Asi? Jak jako asi?“
„No, bylo to omylem. S tím prodavačem z večerky.“
Tomáš na ni chvíli zíral, pak se rozesmál tak, že se musel opřít o zeď.
„Aneto, vždyť ty jsi mi včera večer volala, že Tran ti pomáhá s nošením nákupu, a pak jsi přišla domů a usnula v obýváku. Na gauči. V pyžamu. Sama.“
Aneta zamrkala. „Počkej, cože?“
„Jo, akorát jsem ráno viděl v koši prázdnou láhev nějakýho rýžovýho špiritusu. Tran ti asi pomohl domů, a tys pak sama odpadla.“
Aneta se rozesmála, tentokrát úlevně — a hned potom si zakázala navštěvovat večerky po osmé večer.
A chudák Tran? Tomu radši už nikdy neřekla, co si ráno myslela, že se stalo.
Ergo kladívko, právníci i prodavači si přece zaslouží svoje tajemství.
