Článek
Kamila, moje dcera. Devatenáct let, vlasy barvy rozbouřeného moře, srdce otevřené, mozek však občas v offline režimu či v nebesích. Miluje umění, komiksy, estonskou lesbickou poezii, feminismus a dvojitou kávu s trojitým sójovým mlékem.
Na vše má svůj názor. Ačkoliv je momentálně zamilovaná do myšlenky ochrany klimatu a ledních medvědů, má občas tendenci zamilovat se i do člověka.
Bohužel tentokrát do člena Mladých konzervativců.
Ano. Konzervativec. Člověk, který si skládá kapesníček do saka podle manuálu Margaret Thatcherové nebo profesora Fialy. Mladík, který říká věci jako „rodina je základ státu“ či „SPOLU porazíme Babiše a marxisty“, a přitom se sám cpe Kosteleckými uzeninami za rohem studentské koleje.
Ale hlavně – člověk, který se stane důvodem k infarktu jejího otce Petra.
Petr, její tatínek, můj bývalý manžel, celoživotní sociální demokrat tělem i půjčkami, když to zjistil, zbledl tak, že by mohl dělat figuranta v kurzu první pomoci.
Zařval jako oranžový býk, kterému právě někdo zprivatizoval seno, a pronesl slavnou větu:
„Vydědím tě, Kamilo! …a nedělej, že mne neslyšíš!! “
Načež Kamila zvedla teatrálně obočí i prsa, usrkla matcha latte a klidně odpověděla:
„Tati, to nejde. Nemáš co. Nemáš žádný majetek, který by stál za řeč…“
A měla pravdu. Petr má sice velké levicové (nekomunistické) ideály, ale malý skoro homeopatický majetek. Ve svém závěťovém portfoliu má hlavně:
– dvě exekuce,
– jednu sbírku známek (ne jeho, dědova, ale zatím ji nezjistil exekutor),
– kredenc, která se suverénně rozpadá už dvacet let, a nikdo ji neumí opravit, ani exekutor
- a pak několik kusů spodního prádla, nůžky na pivo a otvírák na nehty (vlastně naopak).
Nalijme si průzračně čistého sójového latté, majetek slabý i na moravského sociálního demokrata.
„Ale aspoň jsem tě varoval!“ zasyčel Petr. „Víš, co tihle mladí konzervativci chtějí? Deregulaci nájmů, spalovací motory, nižší daně pro korporace a svět bez progresivní daně z příjmu! Mám pokračovat, maličká? “
Kamila pokrčila rameny:
„Jo, ale měl skvělý deodorant a uměl citovat Tocquevilla. A hlavně – měl na večeři. Ne z dotací!“
Petr omdlel.
A já? Já si dala skleničku polosuchého od daně osvobozeného tichého bílého vína , sežrala půl vaničky zmrzliny Algida a přemýšlela, jak život krásně míchá kartami.
Dceru vychováváš s nádhernými levicovými ideály, ukazuješ jí Havla, Sobotku, Hamáčka, seženeš podpis Maláčové… a pak ti to třeštiprdlo přivede domů někoho, kdo si myslí, že „svoboda je odpovědnost a daně jsou zlo.“
Ale víte co? Kamila se vyspala s klukem, ne s daňovým zákonem. A kdyby to mělo být největší rodinné drama, které zažijeme, tak to ještě beru.
Jen chudák Petr má od té doby novou fóbii.
Bojí se, že příště si dcera domů přivede někoho z TOPky. Nebo hůř – živnostníka.
