Článek
Bylo krásné sobotní dopoledne. Sedím na balkoně svého útulného kdysi výhodně zprivatizovaného městského bytu, popíjím ranní kávu a rozjímám nad tím, jaký poklidný život nyní vedu.
Už mě nic nehoní, můžu si číst knížky, krmit holuby nebo orly v parku. Či jen tak kratochvilně diskutovat se sousedy o počasí. Ach, starobní důchod, to je skutečné požehnání.
Ale pak jsem si vzpomněl na něco, co mě jako starého právníka z letité praxe vždycky znepokojovalo. Co když někde v našem krásném statutárním městě dochází ke zločinu, kterému můžu zabránit?
A tak, jakmile mi zazvonil telefon a stará kamarádka Alex mi zavolala, že v Lidlu na Náměstí svobody viděla něco podivného, začal jsem být ve střehu.
„Jaroslave, ty máš zkušenosti s právem, co bys řekl na tohle,“ spustila bez předehry, „Byla jsem v Lidlu a viděla tam týpka, co si vyskládal na pokladní pás strašně podezřelý věci.“
Moje právnické uši okamžitě zbystřily. „A co tam měl, jahůdko? Rozviň svou řeč, podrobnosti jsou klíčové,“ vyzval jsem ji romanticko-detektivním hlasem.
„No tak poslouchej, ty starý paragrafový medvěde. Měl růže, jahodové kondomy, šumivé víno, svíčky, lepící pásku, igelitové pytle, savo a polní lopatku! Navíc nic z toho, s výjimkou svíček, nebylo v akci! Což je krajně podezřelé, nemyslíš?“
Téměř jsem si brazilskou kávou zn. Jihlavanka potřísnil pečlivě vyžehlenou novou, ani ne deset let starou, úterní košili. V hlavě mi blesklo hned několik scénářů, od milostného večera po dokonalý zločin. Ale právník ve mně zvítězil. „Kláro, pardon, Alex, počkej u telefonu, já to jdu nahlásit.“
Rozklepanou rukou jsem vyťukal číslo 158. Zvedl to policista z operačního s klidným hlasem, zjevně očekávající spíše hlášení o ztraceném psovi než o něčem světoborném.
„Policie, prosím,“ ozvalo se důstojně a rozvážně.
„Dobrý den, tady doktor Jaroslav Novak, důchodce, ale kdysi právník a agent StB s krycím jménem „Doktor Lahváč“. Musíte hned do Lidlu na Náměstí svobody. Viděl jsem – tedy, má známá viděla – neuvěřitelně podezřelého člověka! On si tam právě na pokladní pás vyskládal…,“ a pak jsem rychle vyjmenoval celý seznam, „Růže, jahodové kondomy, šumivé víno, svíčky, lepící pásku, igelitové pytle, savo a polní lopatku.“
Nastalo ticho. Myslel jsem, že policista asi zpracovává všechny možné scénáře, stejně jako já.
„Pane ex-právníku, a v čem je problém?“ zeptal se policista klidným, byť trochu nevhodně ironickým hlasem, kterým mě zcela odzbrojil.
„No, není vám to podezřelé?! Růže a kondomy, to chápu, ale ta lepící páska a igelitové pytle?! A polní lopatka?! Vždyť ten člověk má nejen plán A, ale už promýšlí i plán B! B jako Brno – rozumíte, vy jeden benjamínku…“
Opět nastalo ticho. Měl jsem pocit, že ho začínám přesvědčovat.
„Pane, tohle bychom spíš řešili jako otázku vkusu. Pokud si to všechno zaplatil, těžko to bude právně napadnutelné. A vy jste tam nebyl osobně, že? Takže žádný fyzický útok, žádná loupež, žádný únos. Asi chystá nějaký… večírek?“ Policista si viditelně pohrával s myšlenkou, že jde o nějaký excentrický večer.
„Takže mi chcete říct, že nic nepodniknete?“ zeptal jsem se rozhořčeně.
„Nebojte, pane doktore Novaku, pokud ten muž začne kopat jámu uprostřed Lidlu, pošleme na to všechny dostupné hlídky,“ odpověděl s jemným pohrdavým úsměvem ve hlase.
Zavěsil jsem a zůstal chvíli stát s telefonem v ruce. Měl jsem pocit, že jsem pro společnost udělal něco záslužného. Ano, možná to byl jen bizarní nákup na večírek, ale člověk nikdy neví! A být ostražitý je polovina úspěchu.
A navíc Alex, než jsem jí přetlumočil stanovisko (ne)kompetentního orgánu spálila doma nejen guláš, ale i vepřová křídla, která pekla pro vnoučata z Vysokého Mýta.
A pak se řekne – pomáhat a chránit!
-----------------------------------------------------------
(letní autorský jihomoravský fejeton).
.
