Článek
Právě tato hranice se však v posledních letech v části českých médií nápadně rozostřuje. Aktuální spor kolem komentáře Jindřicha Šídla je toho ilustrativním příkladem.
Komentátor serveru Seznam Zprávy Jindřich Šídlo se posmíval počínání politiků nové vládní koalice ANO, SPD a Motoristů. Jenže se zdá, že si naběhl. Bylo by dobré si zjistit fakta, vzkázal mu předseda Svobodných Libor Vondráček
Satira a politický komentář mají v demokratické společnosti své nezastupitelné místo. Umožňují nadhled, zkratku i pojmenování absurdit moci. Problém nastává ve chvíli, kdy se zkratka odpojí od reality a ironie začne nahrazovat přesnost. Pokud komentář pracuje s faktickou nepřesností a je na ni upozorněn, očekával by čtenář korekci či alespoň věcnou reakci.
Namísto toho však často přichází posměšek a poučení publika o tom, že „nepochopilo pointu“.
Tím se ale role obrací. Novinář, který by měl být nositelem elementární odpovědnosti za sdělení, se staví do pozice arbitra správného postoje. Fakta se v takovém pojetí stávají druhořadými – důležitější je, že komentář zapadá do správného hodnotového rámce. To je ovšem cesta, která vede spíše k publicistickému aktivismu než k tradičnímu komentátorství.
Zvlášť problematické je to ve chvíli, kdy se právě tito autoři stylizují do role obránců svobody slova a varují před jejím omezováním. Svoboda slova však nikdy nebyla právem na libovolné zacházení s realitou. Její legitimita stojí na důvěře, že autor s fakty zachází poctivě, i když je interpretuje subjektivně. Bez této důvěry se z komentáře stává jen další forma politického boje.
Reakce politiků na mediální kritiku bývají často přehnané a někdy i účelové. To však samo o sobě neosvobozuje média od odpovědnosti za vlastní práci. Pokud novinář zamění korekci za výsměch a přesnost za ironii, oslabuje nejen svou pozici, ale i autoritu médií jako takových.
Celá epizoda tak není sporem jedné osoby s jedním politikem. Je spíše symptomem hlubšího posunu: od komentáře jako názorově vyhraněného, ale fakticky ukotveného žánru k formě, kde správný názor legitimizuje i nepřesnost. A to je posun, který by měl znepokojit každého, komu záleží na kvalitě veřejné debaty – bez ohledu na politické sympatie.
