Když aktivismus narazí na soud. Milion chvilek a případ Petra Bystroně

Česká politika umí být hlučná, emotivní a často i teatrální. Jenže občas přijde chvíle, kdy místo transparentů, megafonů a demonstrací nastoupí paragrafy. A přesně to se nyní děje ve sporu mezi spolkem Milion chvilek pro demokracii a europoslancem Petr Bystroň.

Bystroň, politik zvolený za německou stranu Alternative für Deutschland, žaluje spolek kvůli zveřejnění své fotografie s Natálií Vachatovou a kvůli tvrzením, že je „placen Rusy“. Podle jeho advokáta Tomáše Nielsena šlo o cílenou snahu poškodit politickou kariéru europoslance. A cena? Až milion korun.

Najednou se ukazuje jedna zajímavá věc. Když aktivisté léta káží o právním státě, demokracii a odpovědnosti veřejných osob, mohou se sami ocitnout v situaci, kdy budou muset své vlastní výroky obhajovat před soudem. A tam už nestačí transparent s nápisem „Pravda a láska“. Tam se předkládají důkazy.

Politický aktivismus totiž není automatickou imunitou proti odpovědnosti. Ve veřejném prostoru lze kritizovat prakticky kohokoliv. Politik musí snést daleko ostřejší útoky než běžný občan. Jenže i politický boj má své hranice. Pokud někdo tvrdí, že konkrétní politik bere peníze od cizí mocnosti, jde o mimořádně závažné obvinění. A takové tvrzení by mělo stát na pevných faktech, nikoliv na dojmech, sympatiích či ideologickém přesvědčení.

Celá kauza má navíc ještě jednu pikantní rovinu. Část české veřejnosti si totiž zvykla rozdělovat společnost na „správné demokraty“ a „dezoláty“. Jenže soudní síň funguje trochu jinak než sociální sítě. Tam nerozhodují lajky ani morální nadšení davu, ale důkazy, zákony a konkrétní skutkové okolnosti.

Je přitom docela ironické sledovat, jak organizace, která často vystupovala jako morální arbitr české politiky, nyní sama čelí otázce, zda nepřekročila hranici mezi občanským aktivismem a neoprávněným zásahem do osobnostních práv.

Závěrem

Ať už soud dopadne jakkoli, případ bude důležitý. Nejen pro samotného Bystroně či Milion chvilek, ale i pro celkovou atmosféru veřejné debaty. Protože jestli něco české společnosti chybí, pak je to schopnost vést ostrý politický spor bez automatického nálepkování protivníka jako agenta Moskvy, fašisty, vlastizrádce nebo nepřítele demokracie.

Dobří lidé, skutečná demokracie totiž nestojí na tom, že umlčíme druhý názor. Demokracie stojí mimo jiné i na tom, že za svá veřejná tvrzení neseme odpovědnost. A někdy dokonce finanční.