Článek
Jenže tentokrát bych byl s kritikou Schillerové opatrný. Ne proto, že by ministryně financí měla vždy pravdu. Její argumentace je zde překvapivě jednoduchá a hlavně praktická.
Nemůžeme-li mít všechno, musíme říct, co konkrétně obětujeme.
To je totiž otázka, která v české debatě o rozpočtu často mizí. Politici rádi řeknou, že se má šetřit. Už podstatně méně rádi řeknou, kde přesně. Schillerová přitom upozorňuje na něco, co by mělo být samozřejmé: pokud stát začne kvůli dosažení hezčího čísla schodku škrtat investice, zastaví stavbu infrastruktury nebo zmrazí platy, nemusí tím ekonomice pomoci. Může jí naopak uškodit.
A právě proto je podle mě její přístup rozumnější než mechanické „hlavně nižší schodek“.
Státní rozpočet není rodinná peněženka
Když si domácnost nemůže dovolit nový automobil, jednoduše ho nekoupí. Stát ovšem investuje do dálnic, železnic, armády, školství či energetiky také proto, aby vytvořil podmínky pro budoucí růst. U některých výdajů proto nelze posuzovat pouze jejich dnešní cenu.
Schillerová říká, že při odmítnutí rozvolnění pravidel by schodek pro rok 2027 musel být podle jejího výpočtu přibližně 150 miliard korun. Současně připomíná, že předchozí vláda hospodařila se schodky kolem 300 miliard a požadavek na okamžitou konsolidaci o sto procent nepovažuje za realistický.
S jejími čísly můžeme polemizovat. Ale její logiku bychom měli brát vážně.
Je totiž rozdíl mezi odpovědným hospodařením a účetnickou posedlostí jedním číslem.
Ministr financí nemá pouze hlídat, aby na konci tabulky vyšlo co nejnižší záporné číslo. Má také posoudit, co toto číslo znamená pro fungování státu a ekonomiky. Pokud se úspora několika miliard vykoupí zastavenými investicemi, nižší konkurenceschopností nebo horší infrastrukturou, nemusí jít vůbec o úsporu.
Schillerová má navíc jeden nepopiratelný politický kredit: veřejným financím rozumí. Ministerstvo financí už vedla, zná jeho mechanismy a ví, že rozpočet se nesestavuje pomocí jednoduchého vzorce „méně výdajů = lepší vláda“.
Sympatický je také její přístup k prezidentovi. Přestože Petr Pavel zákon vetoval, Schillerová deklaruje, že vláda nechce „bojovat s Hradem“. A pokud by spor nakonec skončil před Ústavním soudem, říká vcelku samozřejmou věc: rozhodnutí soudu je třeba respektovat a předjímat ho nemá smysl.
To je ostatně přesně ten moment, kdy by se měla politika vrátit k normálu.
Prezident může mít jiný názor. Vláda může mít jiný názor. Opozice může mít ještě jiný názor. A nakonec rozhodnou pravidla a instituce.
Alena Schillerová proto podle mého soudu tentokrát zaslouží spíše pochvalu než posměch. Ne proto, že navrhuje vyšší schodek. Vyšší schodek sám o sobě není žádná ctnost.
Pochvalu si zaslouží za to, že odmítá předstírat, že rozpočtová politika je soutěž o nejnižší číslo.
Není.
Je to rozhodování o tom, za co bude stát utrácet dnes, aby měl co dělat a z čeho žít také zítra.
-------------------
(autorský názorový komentář)
