Článek
Ústavní soud nemá politický program. Nekandiduje ve volbách, nesbírá podpisy a nerozdává koblihy. Přesto se čas od času ocitne přímo uprostřed politické přestřelky.
A není divu.
Jeho rozhodnutí mohou ovlivnit důchody, volby, zákony, pravomoci vlády i parlamentu. Když tedy soud politikovi překazí jeho plán, málokdy se dočká potlesku.
Politik má samozřejmě právo říct, že Ústavní soud rozhodl špatně. Dokonce má právo říct to velmi hlasitě.
Nemusíme přece před Ústavním soudem klečet na kolenou.
Jenže existuje rozdíl mezi větou „s tímto nálezem nesouhlasím“ a tvrzením „Ústavní soud je politická instituce, která si dělá, co chce“.
První je kritika.
Druhé už je něco jiného.
Soud může udělat chybu
Ústavní soud není neomylný.
Jeho soudci jsou lidé. Mohou zvolit podle našeho názoru špatný právní výklad, přehlédnout argument nebo vytvořit judikaturu, se kterou zásadně nesouhlasíme.
A máme plné právo jim to říct.
Stejně jako právník může napsat kritiku nálezu, může tak učinit poslanec, senátor, ministr nebo obyčejný občan. Dokonce bych řekl, že zdravá demokracie kritiku soudů potřebuje.
Problém nastává ve chvíli, kdy už nejde o konkrétní rozhodnutí.
Místo „soud rozhodl špatně“ začne zaznívat „soud je špatný“.
A ještě horší varianta je: „Soud je politický, takže jeho rozhodnutí nemusíme respektovat.“ Tady už se totiž neposouváme v právní argumentaci. Posouváme se k samotným základům právního státu.
Dnes prohraje Babiš, zítra Fiala, pozítří Bartoš
Na tom je celý problém krásně vidět.
Představme si, že Ústavní soud rozhodne způsobem, který pomůže ANO. Jedna část politické scény bude spokojená a druhá možná začne mluvit o aktivismu soudců.
Za několik let může přijít opačný případ. A role se otočí.
Ti, kteří dnes soud chválili, ho budou kritizovat. Ti, kteří ho dnes kritizují, ho budou bránit.
Ústavní soud přitom zůstává stejný.
Právě proto je nebezpečné posuzovat jeho legitimitu podle toho, zda se nám konkrétní verdikt zrovna hodí.
Soud není automat na politická přání.
Nejhorší je naučit lidi, že soud je „jejich“
Politická kritika má ještě jeden důležitý efekt.
Pokud politik opakovaně vysvětluje veřejnosti, že Ústavní soud je pouze parta politicky motivovaných lidí, může postupně oslabovat důvěru v celou instituci.
A když potom soud vydá rozhodnutí, které se někomu nelíbí, část veřejnosti už nemusí přemýšlet nad jeho právní argumentací.
Stačí jednoduché vysvětlení:
„No jo, oni jsou přece proti nám.“
To je velmi pohodlné.
A zároveň velmi nebezpečné.
Protože pokud se z Ústavního soudu stane v očích veřejnosti další politická strana, přestáváme řešit, co soud rozhodl a proč, a začínáme řešit, na čí straně údajně stojí.
Kritizujte soud. Ale nebouráme kvůli tomu dům
Myslím, že jednoduché pravidlo by mohlo znít:
Kritizuj rozsudek, nález, argumentaci i soudce. Ale nezpochybňuj kvůli vlastní politické prohře samotná pravidla hry.
Politik může říct:
„Ústavní soud se mýlí.“
Může říct:
„Tento nález považuji za nesprávný.“
Může dokonce říct:
„Soud podle mě překročil hranice své pravomoci.“
To všechno je legitimní politická a právní debata.
Ale pokud začne říkat:
„Protože rozhodl proti nám, není legitimní,“ je to už de facto úplně jiný příběh.
A možná bychom si měli dát pozor právě na něj.
Ústavní soud totiž nepotřebuje, abychom s ním vždy souhlasili. Potřebuje, abychom respektovali jeho právo rozhodovat, i tehdy, když nás jeho rozhodnutí pořádně naštve.
A to platí nejen pro politiky. Platí to i pro nás ostatní.
---------------------
(autorský názorový článek)
