Článek
„To bys Medvěde nevěřil, kolik lidí se tam o mě staralo,“ spustil.
A začal počítat.
Jedna paní seděla na recepci.
Jeden pán hlídal turniket.
Další mě dovedl do šatny.
Pak přišla dramaturgyně, aby mě přivítala.
Jiný zaměstnanec mě odvedl do maskérny.
Tam mě jedna milá paní napudrovala.
Dvě další dámy mi připínaly mikroport.
A nakonec mi ještě jeden pán donesl kávu. A za chvíli další paní cukr a mléko.
To už jsme byli na devíti lidech, kteří se během několika minut nějakým způsobem věnovali jedinému hostovi.
Pak se šlo do studia.
„A tam?“ ptám se.
„Tam už bylo asi deset dalších zaměstnanců,“ odpověděl Petr s výrazem člověka, který právě navštívil menší továrnu.
Samozřejmě vím, že televizní vysílání není jen o moderátorovi a kameře. Za každým pořadem stojí práce lidí, bez nichž by přenos nefungoval – techniků, zvukařů, osvětlovačů, kameramanů, režie, produkce i dalších profesí. Většina diváků je nikdy neuvidí, ale jejich práce je nezastupitelná.
Přesto mě napadlo, že je zvláštní doba. Když dnes člověk přijde na úřad, často hledá živou duši. Ve vlaku průvodčí občas nahradí aplikace. V bance místo přepážky čeká chatbot. A když zavoláte na infolinku, nejprve si deset minut povídáte s automatem.
Jen v televizi máte pocit, že jste se ocitli v péči téměř komorního dvora.
Petr nakonec uznale prohlásil: „Víš Medvěde, já jsem si tam připadal skoro jako státní návštěva.“
Závěrem
A možná právě v tom je kouzlo veřejnoprávní televize. Na obrazovce vidíme hodinu debaty. V zákulisí mezitím pracuje celý orchestr lidí, aby divák nabyl dojmu, že je všechno úplně samozřejmé.
Jen doufám, že až mě jednou pozvou ČT, nebude mě do studia doprovázet ještě někdo, kdo bude doprovázet toho, kdo mě doprovází.
Resumé - a pak, že by se v ČT nedalo ušetřit deset nebo patnáct procent nákladů, že?
