Článek
V právu platí jednoduchá zásada: pokud určitá konstrukce dlouhodobě nefunguje, nemá smysl tvářit se, že problém spočívá pouze v lidech, kteří ji právě naplňují. Platí to i pro český ústavní systém.
Události posledních měsíců opět ukázaly, že vztahy mezi vládou a prezidentem republiky nejsou zatíženy a deformovány jenom osobními či politickými rozpory.
Jde o konflikt hlubší. De facto konflikt plynoucí ze samotného atuálně vadného institucionálního uspořádání. Skutečnost, že spory mezi dvěma vrcholnými složkami výkonné moci stále častěji končí před Ústavním soudem, není projevem zdravého fungování ústavnosti. Je to symptom systémové chyby.
Systémový problém s kořeny minimálně v roce 2012
Výmluvným příkladem se stalo nedávné (dle mnohých dost nepředvídatelné) předběžné opatření Ústavního soudu, kterým bylo vládě uloženo umožnit prezidentovi republiky účast na summitu NATO v Ankaře včetně jeho (početného , možná i lobbistického) doprovodu. Nechme nyní stranou, jak dopadne samotné řízení v důstojném brněnském justičním paláci na Joštově ulici.
Podstatnější je něco jiného: otázky, které by měly být vyřešeny již samotnou logikou Ústavy, se stávají předmětem soudního rozhodování. Ústavní soud se tak stále častěji ocitá v roli arbitra politických sporů, což jistě nebylo původním záměrem českého ústavodárce.
Příčina přitom neleží výhradně ani v současném prezidentovi, ani v aktuální vládě. Dokonce to nezavinil ani všemocný pan Babiš, který může v ČR za všechno, od neúspěchů fotbalistů přes drahé pivo na brněnské přehradě až po nezměrná horka.
Ergo kladívko, stejné napětí jsme v různých podobách sledovali již za (jiného přímo voleného) prezidenta pana Miloše Zemana. Je proto iluzí domnívat se, že s příští hlavou státu problémy samy zmizí. Nezmizí. I kdyby příštím prezidentem byl třeba Zdeněk Svěrák (z pohádky) nebo Matěj Hollan (z Brna) či jiný extrémně hodný člověk.
Kořeny dnešní situace sahají do roku 2012, kdy byla přijata přímá volba prezidenta republiky. Šlo o politicky velmi atraktivní změnu, která získala širokou podporu veřejnosti. Jenže ústavodárce tehdy učinil pouze slabou polovinu práce.
Kulatý ústavně-právní čtverec
Prezident získal nejsilnější možný demokratický mandát, přímou legitimitu od milionů voličů. Jeho pravomoci však zůstaly téměř na vlas totožné s těmi, které odpovídaly hlavě státu volené Parlamentem. Česká republika tak vytvořila ústavní konstrukci, která nemá příliš mnoho obdob. Prezident disponuje mimořádně silnou politickou legitimitou, avšak poměrně omezenými kompetencemi. Je z něj takový dlouhovlasý ústavní skinhead.
Je takřka nevyhnutelné, že se každý aktivnější prezident bude snažit svůj silný mandát promítat i do výkonu moci nad rámec textu Ústavy. Stejně přirozené je, že vláda, odpovědná Poslanecké sněmovně, bude takovým snahám rázně oponovat.
Sečteno: Nejde o selhání jednotlivců. Jde o střet dvou legitimních interpretací politické odpovědnosti.
Narušená rovnováha
Ústavní právo přitom dlouhodobě zná základní pravidlo: legitimita a pravomoci by měly být ve vzájemné rovnováze. Pokud stát svěří určitému orgánu silnější demokratický mandát, zpravidla tomu odpovídají i jeho kompetence. Typickým příkladem je sladká Francie, kde přímo volený prezident disponuje výraznými ústavními pravomocemi. Jak jsem již hudroval výše, Česká republika si, bohužel, zvolila jinou cestu. Převzala pouze přímou volbu, nikoliv odpovídající ústavní model. Smutné.
Vznikl jakýsi ústavní „kulatý čtverec“. Byla vážně narušena rovnováha v ústavně-právních střevech naší jinak roztomilé středoevropské republiky.
Prezident s mimořádně silným politickým mandátem, ukovaným v přímé volbě, působí v systému klasické parlamentní demokracie, který je založen na odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně, jako hradní mamut v porcelánu. Konflikty proto nejsou výjimkou, ale logickým důsledkem samotného vadného nastavení systému.
Vyřešme to! Cesta zpátky dopředu
Nabízejí se v zásadě dvě řešení. Prvním je přeměna České republiky na poloprezidentský systém s podstatně silnějšími pravomocemi hlavy státu. Taková změna by však znamenala zásadní přepsání ústavní architektury a vyžadovala by mimořádně širokou politickou shodu. Tuhle cestu nedoporučujeme.
Druhou možností je návrat k nepřímé volbě prezidenta. Politicky půjde nepochybně o krok nepopulární. Z ústavněprávního hlediska by však šlo o řešení čistší, systematičtější a lépe odpovídající charakteru (i historii) české parlamentní demokracie.
Dobrá ústava není ta, která funguje pouze tehdy, když její aktéři projevují mimořádnou zdrženlivost. Jak správně říkával mj. i dlouholetý senátor a učitel na pražských právech pan Petr Pithart: ústava nesmí být jenom do dobrého počasí.
Kvalitní ústava má fungovat i v době politických konfliktů. A právě tuto zkoušku současný model přímé volby prezidenta opakovaně nezvládá. A zvládat nebude, pánové. Možná proto nastal čas přiznat si, že experiment z roku 2012 nesplnil očekávání.
Bolek Polívka, když byl donucen občas hrát kopanou, rád na spoluhráče-celebrity prý křičel: Stáhněte se do útoku. Mám za to, že návrat k nepřímé prezidentské volbě by byl právě takovým útokem, který by zasadil ránu systémovým zmatkům, kterých je naše politika plná.
(modifikovaně psáno pro LN)
