Článek
Komanči se vracejí. A tentokrát už prý budou hodní.
V roce 1989 jsme byli opravdu naivní.
Mysleli jsme si totiž, že když se zhroutí komunismus, komunisti prostě zmizí. Někam odtáhnou, budou se stydět, maximálně si doma potichu pustí starou desku Internacionály a budou vzpomínat na krásné časy, kdy se člověk mohl dostat do problémů i za špatný vtip.
Jak hluboce jsme se mýlili.
Po pouhých 37 letech zjišťujeme, že komunismus měl zřejmě jenom delší reklamní přestávku.
Prezident komanč. Premiér komanč. Komanči na dalších významných postech. Komanči, kteří se mezitím přejmenovali, převlékli, omluvili, případně vysvětlili, že tehdy byli mladí, nic nevěděli a vlastně za nic nemohli.
A nejkrásnější je nový společenský vynález: **hodný komunista a zlý komunista.**
Hodný komunista je samozřejmě ten náš.
Ten druhý je problém.
Ten špatný měl špatnou funkci, špatné názory, špatné kamarády a především špatně zapadá do současného politického vyprávění. Ten náš byl naopak mladý, nezkušený, okolnostmi donucený a vnitřně jistě demokratický. Jen to tehdy jaksi nebylo vidět.
Takže jsme se po roce 1989 vlastně nedočkali úplného vítězství nad minulostí.
Dočkali jsme se její **personální reorganizace**.
Někteří lidé zmizeli. Jiní si změnili životopis. Někteří změnili stranu. Někteří změnili názory. A někteří nezměnili vůbec nic – pouze se změnila doba, ve které se jim jejich staré názory začaly znovu hodit.
Člověk si skoro říká, jestli jsme tehdy v listopadu 1989 neměli místo klíčů cinkat hlavně kalkulačkami.
Protože revoluce je jedna věc.
Ale kádrová kontinuita, ta je věčná.
A tak dnes můžeme s uspokojením konstatovat, že jsme po 37 letech konečně dospěli do stavu, který by v roce 1989 málokdo předpověděl.
Komunisti jsou zpátky.
Jen se o nich nesmí říkat, že jsou komunisti.
To už by bylo politicky nekorektní.
Howgh.
