Článek
In medias res: Nechápu lidi, kteří neumí pozdravit.
Bydlíme vedle sebe. Hele, bábo, já po tobě nechci domácí koláč ani pomoci vyluštit sudoku, fakt ne. Ani mi nemusíš půjčovat cukr nebo rum – i když, kdyby ses s ním jednou za čas objevila přede dveřmi, asi bych neprotestoval.
Ale co fakt chci, je jedno prosté: „Dobrý den“ , „Čau!“, „Zdar!“, „Dobrej!“ "Zdravím"– cokoliv.
Nic velkého, jen maličký důkaz, že jsi lidská bytost a ne chodící reklamní panel na lhostejnost.
A úplně nejvíc miluju zdravit ty, co nikdy neodpoví. Medvěd: „Dobrý den!“ Oni: sleeping mód aktivován.
Naprosto prázdný pohled, nula reakce, naprostá apatie. Vždycky se v tu chvíli rozhlédnu, jestli náhodou někde neparkuje loď s mimozemšťany. Protože jestli jsou mezi námi, tak tihle neodpovídající lidé jsou dozajista jejich agenti/agentky .
Nebo prostě jen zapomněli, že žijí mezi námi smrtelníky.
A co teprve v práci!
Pakliže má někdo vyšší pozici, tak asi dostane zvláštní firemní školení, kde jim vysvětlí, že pozdravem by riskovali ztrátu svého společenského statusu. Vždycky mě pobaví ta situace: já se usměju, řeknu: „Dobrý den!“ A on? Maximálně lehce pozvedne bradu, což si můžu přeložit jako: „Ano, moje aura tě zaznamenala, ale verbální odpověď je pod mou úroveň.“
A přitom – lidi! Zdravit je základ slušnosti, dokonce i v Praze či Brně!
Fakt, nekecám! Nikdo vám za to nepošle složenku, nebudete mít pokutu za nadměrné používání hlasivek, a ještě tím okolí ukážete, že jste slušně vychovaní.
A navíc – nikdy nevíte! Možná, že jednou vás pozdraví někdo, kdo vám přinese tu nejlepší věc na světě. No dobře, třeba ne koláč, ale alespoň pocit, že žijete mezi normálními lidmi.
Ergo kladívko, jak to máte vy? Baví vás zdravit nezdvořilce, nebo jste už rezignovali a přijali fakt, že svět patří mlčícím sochám?
