Článek
V pětadvaceti chceš mercedes, ve třiceti barák a ve čtyřiceti už pomalu zjišťuješ, že by ti vlastně stačilo, gdyby ti nikdo nevolal po osmé večer.
A pak příde dospělost. Ta opravdová, ne ta napsaná na občance. A člověk začne chápat, co je v životě doopravdy za špica luxus.
První věc: mět hoknu kósek od baráku.
Žádný vstávání za kuropění, žádný postávání na zastávce v dešču a žádný mačkání v šalině, kde ti cizí borec dýchá za krk a bába s nákupní taškó tě mlátí do holeně. Prostě vylezeš z baráku, prohodíš pár slov s trafikantem a za pár minut seš v hokně.
A odpoledne? Žádná výprava přes půl štatlu, žádný přestupování na České a žádný nadávání na výluku. Za chvilku seš doma, hodíš nohy hore a máš volno. Člověk najednó zjistí, že největší bohatství nejsou prachy, ale čas, kterej nemusí prodrbat cestováním.
Druhá věc: mět normální sousedy.
To je v dnešní době skoro jak trefit jackpot v kasinu na Dominikánské.
Nad tebó nikdo nevrže nábytkem o půlnoci, vedle nikdo netestuje repráky a na chodbě tě nečeká další anonymní vzkaz od domovního detektiva, že máš boty o tři centimetry vedle rohožky.
Ráno potkáš sousedku. „Nazdar, jak je?“ „Ale jo, de to.“ Usmějete se a každej de po svým. Žádný rodinný porady přes zeď, žádný války o parkovací místo a žádný volání na správce baráku, protože někdo nechal na schodech leták z Lidlu.
Prostě klid. Soused tě nechá žít a ty necháš žít jeho. Tomu se dřív říkalo normální slušnost. Dneska je to skoro nadstandardní služba.
Třetí věc: večer zalézt do betle a mět čistó hlavu.
Tož, tohle si za prachy nekópíš.
Můžeš mět byt na Veveří, chalupu v Beskydech a účet, na kterej se pěkně dívá. Ale gdy večer ležíš, čumíš do stropu a v hlavě ti běží seznam lidí, kterým jsi něco slíbil, co jsi pokazil a co tě zítra zase čeká, tak ti je celý bohatství k prdu.
Skutečná pohoda je, gdy si lehneš a řekneš si: „Dneska sem udělal, co šlo. Na nikoho sem nebyl zbytečně hnusné a nikomu nedlužím omluvu, keró bych měl už dávno říct.“
Pak zhasneš a spíš. Žádný přehrávání hádek z roku 2019, žádný vymýšlení odpovědí, kerý tě napadly až v koupelně, a žádný plánování, jak to všem zítra nandáš.
To je luxus, na kerej nemá ani nejeden brněnské podnikatel s audinó před barákem.
A čtvrtá věc? Dojít do Kaufu a nekontrolovat před každó blbostí stav účtu.
Vezmeš chleba, máslo, šunku, jogurt a něco na večeřu. Hodíš do košíka aj kafe, protože už došlo. A nemusíš u regálu stát jak finanční analytik a počítat, jestli tě ten nákup neposune do červených čísel.
Neznamená to, že rozhazuješ jak štatlař po výplatě. Pořád víš, že peníze nerostó na šalátě. Ale když dostaneš chuť na lepší sýr, tak ho prostě vezmeš. Bez vnitřního auditu, bez kalkulačky a bez telefonátu do banky.
A když ti pokladní řekne částku, nemusíš na ni chvílu hledět jak na výsledek maturitní zkoušky z matematiky.
To je, vážení, finanční svoboda v brněnským provedení.
A tak člověk postupně zjistí, že celej život běžel za věcma, kerý měly vypadat dobře před ostatníma. Jenže nejlepší věci se nikde nevystavujó. Nikdo ti za ně nedá medailu a na Instagramu z nich žádné lajky nevymlátíš.
Máš hoknu za rohem. Doma klid. V noci spíš. A když deš pro rohlíky, nemusíš předem kontrolovat internetové bankovnictví.
Takže až ti někdo začne vykládat, že skutečné úspěch znamená drahé fáro, značkové hadry a dovolenó na druhým koncu světa, jenom se usměj.
A řekni mu:
„Hele, kamaráde, já mám do hokny pět minut, soused je v pohodě, večer spím jak špalek a na nákup mám. A víš co? Su spokojenej.“
A to je možná ten největší luxus, kerej si člověk může dopřát.
Mět obyčejné život, ve kterým tě obyčejný věci neseró.
