Článek
Úvodem
jak známo slovo informace je latinského původu, což samo o sobě naznačuje letitost zmíněného označení. V generální rovině můžeme za informaci pokládat každý vjem, jenž daný subjekt percipuje.
A conto generálního pojetí definice informace P. Mates píše, že v nejobecnějším smyslu je informace energetický či hmotný projev, který má smysl pro toho, kdo jej sděluje či přijímá.[1]
Je zde tedy naznačeno, že definičním znakem informace je interakční komunikace mezi minimálně dvěma subjekty, což v našem případě je veřejná správa (reprezentovaná některým z orgánů ex lege vykonávajícím veřejnou správu) na straně jedné a fyzická či právnická osoba (nejčastěji v pozici žadatele o informaci či příjemce zveřejněné informace) na straně druhé.
Informací se převážně rozumí sdělení, zpráva, údaj neboli všechno, co nám nebo něčemu podává (popř. předává) zprávu o tom, co se stalo, děje nebo teprve nastane. V kybernetice se informací zpravidla rozumí hodnoty a data, která se strojově zpracovávají.[2]
Právo na informace je dnes především ukotveno v čl. 17 odst. 4 a 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavou zaručené právo na informace se řadí mezi základní politická práva a jeho smyslem je zejména kontrola veřejné správy, hlavním prováděcím zákonem je zde zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je jedním z nejúčinnějších nástrojů, které má veřejnost (ale i cizinci) k dispozici pro kontrolu výkonu veřejné moci. Na první pohled může jít o suchý technický právní předpis. Ve skutečnosti však jde o živý nástroj demokracie a právního státu (Rule of Law), který umožňuje každému občanovi[3], aniž by musel cokoliv zdůvodňovat, získat informace o fungování státních institucí, obcí i dalších veřejných orgánů.
Je účinný již více než 25 let a samozřejmě přinesl sebou nejeden aplikační problém. Ostatně byla o něm napsána i nejedna diplomová a bakalářská práce.
Jedním ze zajímavých opakovaných sporů v praxi je otázka, zda lze v rámci tohoto zákona zpřístupnit i některé osobní údaje, zejména jména, pracovní zařazení a podpisy úředních osob. Ačkoliv se může zdát, že podpis je čistě osobní údaj a jeho zpřístupnění koliduje s ochranou soukromí podle GDPR, český Nejvyšší správní soud dal v rozsudku ze dne 14. 2. 2025 (čj. 1 As 300/2024-41) věci jasnější kontury.
Zmíněný vrcholný domácí soud konstatoval, že vlastnoruční podpis úřední osoby na správním rozhodnutí může být sice osobním údajem dle čl. 4 odst. 1 GDPR, ale zároveň jde o údaj, který bezprostředně vypovídá o výkonu veřejné moci. A právě proto podléhá zvláštnímu režimu podle ustanovení § 8a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím.[4]Citované ustanovení předmětného paragrafu stanoví, že takový údaj se zpřístupňuje bez dalšího posuzování přiměřenosti jeho zveřejnění. Test proporcionality se zde de lege lata tedy nevyžaduje.
Zcela zásadní je v tomto ohledu postoj Nejvyššího správního soudu k často používané argumentaci o „nepotřebnosti“ nebo „zneužitelnosti“ informace. Podle Nejvyššího správního soudu (2025):
„Z těchto důvodů spekulace krajského soudu na téma, zda žadatel o informaci obecně či stěžovatel v projednávané věci zvláště něco z daného provedení podpisu zjistí či nezjistí, zda mu k něčemu bude či nebude, nejsou namístě.
NSS dále pokračoval - Jediným relevantním zjištěním je, zda podpis úřední osoby na správním rozhodnutí vypovídá o úřední činnosti dané osoby. Pokud ano, není úlohou ani povinného subjektu, ani správních soudů, hodnotit účelnost či smysluplnost informačních dotazů žadatelů, a to ani obecně, ani ve specifickém rámci výkladu § 8 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím.“[5]
Citovaná autoritativní slova a věty z dílny Nejvyššího správního soudu nepochybně znamenají, že česká veřejná správa ani naše soudy[6]nemají právo zkoumat, proč a nač občan/cizinec- informační žadatel předmětnou informaci vlastně chce. Zákon o svobodné=m přístupu k informacím (ani žádný jiný právní předpis) aktuálně nevyžaduje, aby žadatel vysvětloval své pohnutky. Nepřísluší tedy žádnému správní úřadu rozhodovat, zda by mu údaj tzv. „mohl být k něčemu“ – pokud jde o údaj o výkonu veřejné moci, má být zpřístupněn bez dalšího prošetřování.
Možnost zneužití vlastnoručního podpisu úředníka
Stejně tak NSS odmítl obavy z potenciálního zneužití podpisu předmětného úředníka/úřednice.
Podle autoritativního stanoviska našeho vrchního majáku v moři správního práva, citujeme doslova -
„To samé platí i o spekulacích jak správních orgánů, tak krajského soudu na téma možné zneužitelnosti znalosti vlastnoručního provedení podpisu úřední osoby jakýmkoliv žadatelem, který jej získá. I za předpokladu, že ‚úřední‘ podpis úřední osoby by byl stejný jako její podpis ‚civilní‘, tak nic nebrání dané úřední osobě, pokud by využívání plné verze svého jediného podpisu v úředním styku vnímala jako problém, aby jí vyhotovované správní rozhodnutí podepisovala pouze elektronicky.“
Sečteno : problém není v samotném ústavním právu na informaci, ale v chybějícím oddělení pracovního a soukromého podpisu. Pakliže se úředník ((lhostejno zda státní správy či územní (nebo profesní/zájmové) samosprávy)) obává protiprávního zneužití, má možnost (či dokonce preventivní povinnost) přejít na elektronické podepisování. Ostatně dnes běžně dostupné a právně zcela rovnocenné.
Závěrem
Citovaný letošní rozsudek NSS je důležitým poselstvím pro všechny účastníky správních řízení i další fyzické a právnické osoby. Právo na informace je mj. právo nejširší veřejnosti vědět, kdo rozhoduje, jak rozhoduje a jaká osoba za rozhodnutím nese odpovědnost.
Podpis v tomto kontextu není výlučně soukromou záležitostí, pokud vzniká v rámci výkonu veřejné funkce. České soudy a správní úřady[7]mají povinnost tyto informace poskytovat, nikoliv je zadržovat pod zástěrkou ochrany údajů.
Svobodný přístup k informacím není milostivým gestem úřadů vůči občanům – žadatelům o informace. Je to jasná zákonná povinnost.
Koneckonců jak potvrdil Nejvyšší správní soud, ani podpis na rozhodnutí nemůže být vyloučen ze světla veřejné kontroly – protože veřejná moc se nemá skrývat za anonymitu, ale nést odpovědnost jménem i činem.
A pro méně pozorné čtenáře si zopakujme na závěr – pakliže by úřední osoba v České republice vnímala poskytování grafického znázornění svého vlastnoručního podpisu jako problémové, může zvolit elektronický podpis. A to ideálně ve formě, jež nezobrazí v digitálním podpisu grafické provedení podpisu vlastnoručního.[8]
-----------------------
[1] Srov. Mates, P.: Ochrana osobních údajů, Univerzita Karlova v Praze – Nakladatelství Karolinum, 2002, str. 6.
[2] Viz blíže např. Kolman, P.: Právo na informace, monografie, Masarykova univerzita v Brně, 2010, str. 20 a násl.
[3] Ale i cizinci, nejenom ze zemí EU.
[4] Celé znění ustanovení § 8a odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím - Povinný subjekt poskytne osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.
[5] Viz https://sbirka.nssoud.cz/cz/informace-vlastnorucni-podpis-uredni-osoby-jako-osobni-udaj-a-udaj-vypovidajici-o-jeji-uredni-cinnosti.p5011.html
[6] Včetně samotného NSS
[7]V nejširším pojetí
[8] Viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2025, čj. 1 As 300/2024-41
------------------------------
(psáno pro Advokátní deník, ČAK)
