Článek
Začínající autorka Marta Dušková se v textu na platformě Médium.cz pustila do Filipa Turka, Motoristů i ministra Petra Macinky s razancí hodnou revoluční tribunálové prokurátorky.
Jenže problém podobných článků spočívá v tom, že místo argumentace nabízejí především emoce. A k nim laciné nálepky a politickou zaujatost. A z právního i elementárně logického hlediska mají často velmi chatrné základy.
Předně: poslanec není zaměstnanec továrny ani úředník na přepážce. Poslanecký mandát v parlamentní demokracii není klasický pracovněprávní vztah. Poslanec nevykonává „směny“ podle píchaček.
Český ústavní systém je založen na volném mandátu, nikoliv na povinné docházce jako v montovně, paní Dušková.
Autorka používá argument typu: „Normálně by každý z nás za absence dostal vyhazov.“ Jenže právě to je právně zcela chybná analogie. Poslanec není podřízeným zaměstnancem státu. Je reprezentantem voličů. A jediný skutečný „zaměstnavatel“ poslance jsou občané ve volbách.
Pokud voliči usoudí, že politik pracuje málo, mohou jej příště nevolit. Tak funguje demokracie. Ne přes ideologické výkřiky o „zbavení mandátu za neplnění povinností“, jak oponovaný text naznačuje.
Ergo kladívko, takový princip by mimochodem otevíral velmi nebezpečné dveře. Kdo by určoval, co je „dostatečná práce“ poslance? Politická konkurence? Aktivističtí komentátoři? Redakce Forum24 nebo Český rozhlas?
Autorka současně směšuje několik rovin dohromady. Docházku, mediální aktivitu, politické názory i osobní sympatie. Výsledkem je spíše politický pamflet než seriózní úvaha.
Kuriózní je i argumentace „slušností“. V textu zaznívají velmi ostré osobní útoky na členy vlády i opozice, ale současně se čtenář dozvídá, kdo je údajně „důstojný“, „hulvátský“, „nekompetentní“ či „zbabělý“. To není analýza veřejné politiky.
To je de facto emocionální aktivismus převlečený za komentář.
Navíc bych doporučil určitou míru opatrnosti při práci s docházkovými statistikami. Samotná účast na hlasování totiž ještě nevypovídá o kvalitě práce politika. Někteří poslanci prosedí roky v lavici, mačkají tlačítka podle stranických not a veřejnost o nich nikdy neslyšela. Jiní působí výrazně v médiích, formulují témata, komunikují s voliči a ovlivňují veřejnou debatu mimo jednací sál.
Lze Filipa Turka kritizovat? Samozřejmě.
Politika je legitimní kritizovat vždy. Ale kritika má stát na faktech, nikoliv na moralistním rozhořčení.
A úplně nejúsměvnější je závěr článku, kde autorka prakticky pasuje prezidenta Petra Pavla do role jediného zachránce české cti a důstojnosti. V tu chvíli už text definitivně opouští rovinu komentáře a vstupuje do sféry politické adorace.
Demokracie přitom nestojí na povinné jednotě názorů ani na ideologické poslušnosti. Stojí na pluralitě. A také na tom, že i politik, který se někomu nelíbí, má právo vykonávat mandát způsobem, který uzná za vhodný — pokud tím neporušuje zákon.
Závěrem
Ať už má člověk na Motoristy jakýkoliv názor, bylo by dobré nezaměňovat osobní nesouhlas s údajnou „nemorálností“. Protože právě tato hysterie posledních let ničí veřejnou debatu mnohem víc než nějaká procenta (ne)docházky ve sněmovně.
České politice dnes totiž nechybí hlavně morální tribunové. Chybí jí nadhled, racionalita a schopnost snést existenci jiného názoru.
Paní Dušková a další (selektiktivní) morální majáci, polepšete se.
