Článek
Když každý běží jinak
Znám třeba jednoho mladíka, který zvládal dvě vysoké školy najednou. Dopoledne přednášky z ekonomie, odpoledne skripta z práva, a do toho ještě práce. Člověk by řekl, že má v kapse minimálně tři kalendáře, dva mozky a jeden motor navíc. A opravdu – všechno to nějak zvládal.
Jenže vedle něj seděl jiný student, který byl rád, když se statečně probil jednou jedinou školou. Bez práce, bez velkých plánů, jen krok za krokem. A kdyby ho někdo nutil přidat si ještě brigádu nebo druhý obor, nejspíš by ho to zlomilo jako přetížený most.
A víte co? Ani jeden z nich nebyl horší.
Mám kamaráda, který kdysi jednu vysokou školu nedokončil. Ne proto, že by byl hloupý – právě naopak. Jen si k ní přibalil práci, a to byla zátěž, která nakonec převážila. Člověk musí přece také někdy spát, a občas dokonce i přemýšlet.
Tak tedy školu nechal být.
Jenže pak se v něm cosi vzepřelo. Řekl si, že to zkusí znovu. Znovu udělal přijímačky, znovu usedl do lavic – ale tentokrát si dal jedno prosté pravidlo: teď je na řadě škola. Nic víc, nic míň.
A výsledek? Dokončil ji s červeným diplomem.
Potom se, jak se říká, opřel do práce. A dnes vydělává několikanásobek průměrné mzdy. Ne že by to bylo měřítko všeho na světě, ale něco to přece jen vypovídá.
Když o tom tak přemýšlím, docházím k malému závěru, který je možná až podezřele prostý: lidé mají různé tempo.
Někdo zvládne dvě školy, práci a ještě si večer přečíst román. Jiný potřebuje soustředění na jednu věc. A obojí je v pořádku, pokud člověk ví, proč to dělá.
Občas se také vede debata o studentských brigádách. Jistě – někdy mají velký smysl. Když se student dostane do oboru, něco se naučí a pozná svět práce dřív, než na něj spadne naplno. To je k nezaplacení.
Ale jindy je to jen rituál, při němž budoucí právník, lékař nebo inženýr obrací karbanátky, aby si dokázal, že „se musí otáčet“. Přičemž ve skutečnosti by možná bylo rozumnější, kdyby se zatím otáčel hlavně ve skriptech. (všimli jste si té trojité luxusní slovní hříčky, ta mne napadla dnes ráno ve sprše…)
Nechci tím říct, že práce není ctnost. Ale ani přetěžování není ctnost.
Každý život má totiž své pořadí kapitol. Někdy je dobré nejdřív studovat a až potom pracovat. Jindy obojí míchat dohromady. A někdy se člověk musí vrátit na začátek, aby zjistil, že právě tam na něj čeká nejlepší výsledek.
Závěrem
A tak si myslím, že místo srovnávání by bylo rozumnější lidem popřát jediné: aby našli své pravé tempo. Protože svět není závod na sto metrů. Spíš je to dlouhá cesta, na níž někdo běží, někdo kráčí a někdo se občas zastaví – aby nakonec došel docela spokojeně do cíle.
A pak (ne)spokojeně umřel.
