Článek
A pak se všichni diví,
že rozpočet je trochu křivý.
Dluh se plazí po chodníčku,
šlape vládě na patičku.
(Opoziční lidová, 2026)
Je to přece jednoduché. Když máte v zemi hodně důchodců, máte problém. Ne proto, že by důchodci byli špatní lidé. To vůbec ne. Většina z nich poctivě pracovala, platila daně, vychovala děti a celý život čekala, až si konečně v klidu vypije kafe, aniž by na ni někdo volal: „Babi, pojď už, musíme do práce.“
Jenže potom přijde státní rozpočet.
A státní rozpočet je tvor, který nemá city.
Ten se podívá na důchodce a řekne: „Tak vás máme skoro dva a půl milionu. To bude drahé.“
A důchodce na to: „Ale já za to nemůžu.“
„To je mi líto,“ odpoví rozpočet. „Ale účet máte.“
A tak vzniká nový český ekonomický folklor. V televizi se střídají politici a vysvětlují, že za deficit může všechno možné. Energie, válka, předchozí vláda, současná vláda, inflace, Brusel, Amerika, počasí a patrně také Merkur v retrográdní fázi.
Ale nejčastější viník sedí doma v obýváku.
Babička.
Dědeček.
A jejich chlebíček.
„Podívej, dědo, zase jsme si přidali na důchodu.“
„To nemůžeme, bábo, stát už nemá peníze.“
„Tak si půjčí.“
„A kdo to zaplatí?“
„Naše děti.“
„Aha.“
„A jejich děti.“
„Aha.“
„A jejich děti.“
„Tak jim popřejeme hezký den.“
Tady ovšem začíná být věc poněkud podezřelá. Důchodce totiž není příčina státního dluhu. Je jeho součástí stejně jako učitel, policista, úředník, voják nebo kdokoli jiný, komu stát něco vyplácí.
Problém není babička.
Problém je politika, která dokáže slíbit všechno všem a potom zjistí, že státní kasa není kouzelný hrnec z pohádky.
A tak se bude dál zpívat:
Babička a dědeček
ujídají nám chlebíček,
ministr hledí na schodeček,
a nám roste dluhový kopeček.
Pak přijde tisková konference.
„Musíme šetřit.“
„Výborně,“ řekne občan.
„Ale až od příštího roku.“
„Dobře.“
„A možná od roku následujícího.“
„Výborně.“
„Protože letos už máme slíbeno.“
A důchodci si zatím v klidu namažou chleba.
Vždyť co taky mají dělat?
Vláda může mít schodeček. Opozice může mít říkanku. Ekonomové mohou mít grafy.
Ale dědeček má hlad.
A babička ví, že chleba se sám nenamaže.
Tak dobrou chuť.
Ať ten účet jednou zaplatí někdo jiný. Ideálně až po volbách.
