Článek
Jiří Sovák byl člověk, u něhož by se i obyčejné pondělí cítilo lehce ohroženo.
Miroslav Horníček to vystihl s elegancí sobě vlastní: zatímco jiní lidé se problémům vyhýbají, Sovák si je vyráběl, aby mohl žít. A ano – těžko hledat přesnější charakteristiku. Kdyby problémy nebyly, Jiří Sovák by si je pravděpodobně napsal na papír, podepsal a doručil sám sobě doporučeně.
Jeho život totiž připomínal komedii, ve které se herec rozhodl, že improvizace je víc než scénář. Už dětství nebylo žádná lyrická idyla. Tatínek si pořídil hospodu a malý kluk tak místo pohádek na dobrou noc poslouchal životní moudra štamgastů, kteří dokázali během jednoho večera vyřešit světovou politiku, ceny piva i vlastní rozvod. Sovák se tu naučil roznášet pivo, nalévat dvojité rumy a především – pozorovat lidi. A to je dovednost, která se herci hodí víc než vysvědčení s vyznamenáním.
V šestnácti už stál s tácem v žižkovském hotelu, kde se klaněl hostům s profesionální vážností, zatímco podnik zároveň fungoval jako levný nevěstinec. Jiní by o tom mluvili šeptem, Sovák by z toho nejspíš udělal anekdotu, kterou by zakončil výrazným pohledem a pauzou, během níž by publikum smíchy zapomnělo dýchat. Život mu zkrátka servíroval zkušenosti po lopatách – a on je ochotně nabíral.
Na jevišti i na plátně pak působil, jako by každou roli trochu sabotoval, aby byla lepší. Nikdy nehrál uhlazené hrdiny bez kazu. Hrál lidi. Brblající, podezřívavé, lehce vzteklé, ale pod tím vším nesmírně lidské. A právě proto jsme mu věřili každé slovo. I když mlčel, mluvilo za něj obočí.
Jiří Sovák se během své herecké kariéry objevil ve více než 160 filmových a televizních rolích.
Hrál v řadě kultovních českých komedií, jako jsou třeba snímky Oldřicha Lipského Marečku, podejte mi pero (1976) či Zabil jsem Einsteina, pánové (1969) nebo proslulé komedie Václava Vorlíčka (např. Což takhle dát si špenát /1977/).
Poslední velkou filmovou roli ztvárnil ve Vorlíčkově Mladém víně (1986) a v 90. letech se už před kamerou objevoval jen sporadicky. Velmi se proslavil účinkováním v nejrůznějších televizních inscenacích, zábavných pořadech i pohádkách a nechybí v téměř žádném úspěšném českém seriálu 60.–80. let, jako Hříšní lidé města pražského (1968), Chalupáři (1975), Arabela (1980) či Křeček v noční košili (1984).
Jiří Sovák nebyl hercem, který by diváka vodil za ruku. Spíš ho strčil do života, zavřel za ním dveře a řekl: „Tak se koukej chytit.“ A divák se chytil – smíchem. Protože Sovákovy problémy byly naše problémy. Jen o něco vtipnější.
Pane Huml, odpočívejte (a užívjte si to nebeské Chalupaření) v pokoji a míru! Mistře, chybíte nám zde.
Prameny -
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jiri-sovak-herec-temperament-vladimir-mensik-bohous.A251215_145522_lidicky_bury?zdroj=sph_hp
https://www.csfd.cz/tvurce/944-jiri-sovak/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/141743/deset-let-po-smrti-herce-jiriho-sovaka-80-na-nej-vzpominaji-dve-zeny.html
https://en.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Sov%C3%A1k
https://www.idnes.cz/bydleni/na-navsteve/chalupy-bydleni-slavnych-sovak-jiraskova-hornicek-chalupar.A171101_161432_dum_osobnosti_web
