Článek
Zpověď seniora z Blanska
Milí přátelé,
dnes bych se s vámi rád podělil o jednu drobnou úvahu ze života. O spropitném.
Ne, nebudeme si hrát na americké filmy, kde číšník při každé sklence vody očekává dvacet procent navíc a ještě úsměv. Budeme, jak je mým zvykem, uvažovat česky. Po našem.
V klidu, s ponožkami vytaženými do sandálů, sedíce na balkoně panelového domu s výhledem na anténu sousedů, která se naklání podle směru větru i politiky.
Je mi dvaasedmdesát. A jsem, jak se říká, stará škola. Ta škola, kde se ještě učilo škrabat husím brkem, kde se chleba jedl s máslem, ale máslo jenom o Vánocích.
A taky stará škola, kde se za práci platilo jednou. Ne dvakrát. A už vůbec ne třikrát.
Když jdu do restaurace – tedy pokud se odvážím, neboť i mé srdce má své limity a ceny meníček dnes připomínají výpis z hypotéky – rád si dám něco teplého.
Polévku. Třeba vývar.
A když mi jej ukrajinský mladík v košili přinese, postaví přede mne a bez většího zájmu odkráčí, jsem rád. Ale proč bych mu za to měl dávat ještě peníze navíc?
Copak mi polévku uvařil? Copak mě něžně poplácal po rameni a řekl: „Tady, pane, s láskou, jak by to udělala vaše babička“?
Ne. On mi ji jen donesl. A dostal za to mzdu. A mzdu dostává, jak se patří, čtrnáctého, a na pásce má možná víc čísel než já telefonních kontaktů.
A to už něco znamená, protože jsem zažil ještě pevné linky!
Bytové dýško
Ale abych nebyl nespravedlivý – výjimky existují. Například můj pan domácí. Majitel bytu. Ten milý člověk, který mi měsíc co měsíc připomene, že bez jeho stěn, stropu a podlahy bych spal pod mostem. A tak mu s radostí přihodím k nájmu dvacet, někdy i třicet procent navíc.
Říkám tomu bytové dýško. Je to můj způsob, jak mu poděkovat za to, že mě nenechal stát s kufrem před Albertem nebo pod Macochou.
Někteří přátelé se mi smějí. Prý jsem starý blázen. Prý jsem si spletl dýško s výpalným. Ale copak to není to samé? Alespoň u nájmů?
A navíc – dělám to jednou měsíčně. Nikoli třikrát denně, jako kdybych měl sponzorovat celý personál kantýny či kavárny.
Závěrem
Takže, přátelé – dýško? Ano. Ale s mírou. A tam, kde je skutečně zasloužené.
A pokud se jednou stane, že mi číšník donese guláš, u toho mi zalepí složenku na elektřinu a ještě mi vynese koš, pak mu dám spropitné s radostí. Ale do té doby? Dovolte, abych zůstal v klidu, zaplatil přesně a odešel s čistým svědomím – i peněženkou.
