Článek
Klára, která každý den zvládá hory papírů, proud telefonátů, změť žádostí, tři naštvané občany a dva, kteří si došli jen popovídat.
„A když přijdu domů, čeká tam můj Jirka — věčně plný energie a elánu. Někdy až moc.“
Jirka, podle slov manželky, náruživě přistupuje úplně ke všemu. Do práce skáče s vervou.
Do domácích oprav se vrhá, jako by stavěl most přes Dunaj. A když Klára po dvanácti hodinách směny sotva odemkne dveře, její muž ji uvítá s takovou chutí do řešení dalších úkolů, že by to unavilo i olympionika.
„Abych to všechno ustála, potřebuju pomoc. A tady na scénu přichází moje mladší sestra Kamila,“ směje se Klára.
Kamila prý zachraňuje domácnost ve chvílích, kdy se Jirka rozhodne například přestavět obývák, přesadit tři metry vysokou fíkusovou rostlinu, vymalovat chodbu nebo připojit novou pračku, protože „ta stará pere moc pomalu“.
„Já na to nemám sílu. Jirka má přetlak energie, Kamila má zas přetlak času. A navíc — rodina si má pomáhat. To se píše i v knize knih,“ dodává Klára.
A tak když Jirku popadne jeho legendární záchvat činorodosti, Klára jen zvedne telefon. „Když řeknu Kamile, že Jirka chce zase něco dělat, ani nedokončím větu a už slyším: ‚Dobře, už jdu.‘“
Kamila prý přijde, popadne Jirku, rozdá úkoly, nasměruje energii správným směrem a za dvě hodiny je po všem. Obývák stojí, fíkus přežil, chodba je čistě vymalovaná a pračka pere jako o život.
„Někdo by řekl, že si manžela neumím srovnat sama,“ směje se Klára. „Ale já říkám: lepší, když Jirka vybije energii doma, než aby ji investoval do hospody nebo vymýšlel jiné hlouposti.“
A tak mají doma zvláštní, ale funkční rodinnou rovnováhu.
„Každá rodina má svůj systém,“ uzavírá Klára. „Náš je prostě… trochu , jak bych to jen řekla… energetický.“
