Článek
To vám byl zase jeden z těch jarních listopadových večerů, kdy se fyzická osoba nadechne čerstvého brněnského statutárního vzduchu a cítí, že svět se možná neřítí do záhuby. Ale jen tak pozvolna kluše, jako starý medvěd po zimě.
A tak si Jirka, důchodce pardon dneska senior, co ještě pamatuje časy , kdy pivo stálo tolik kolik dneska stojí houska a ky Václav Klaus byl teprve „budoucí“ a ne „minulý“ prezident, vyšel (tedy Jirka, ne prof. Klaus) se svou jedinou ženou do své oblíbené hospody U Medvěda.
Jirka se tam vždycky rozzáří, jakmile ucítí vůni guláše a svých kamarádů - většinou také důchodců.
Takový ten poctivý, hnědý závan jako listopadová pošmournost, ale radostný jako první pátek po doručení důchodu.
A protože Jirka věří v tradice, objednal si gulášek s bramborovou kaší, jak už to léta činí po vzoru starých Poláků. Jirkův praděda byl starý (tedy nejprve mladý) kočovný Polák, který se kdysi usadil na Moravě, bo zde bylo a je lepší pivo, lid i klima. (Aspoň tak to říká nekorektní Jirka z Brna city).
Jeho žena Magdička – moderní to sedmdesátiletá žena, která sleduje trendy a má přehled o tom, co se píše na těch internetech i v ženských obrázkových časopiseh – si dala sojová vepřová křídla, tento gastronomický paradox, který by možná i Hrabal nadšeně zapsal do poznámek pod názvem „Člověk je tvor tvořivý a někdy až moc.“
Hospoda byla plná klidného ohlušujícího šumu, takového toho lidského švitoření a řvaní, kdy se řeší ceny v Kauflandu, zdraví, počasí a kdo měl zase pravdu o Kometě Brno.
Jarek - ano zde i hospodští mají svá jména - tedy hospodský vševěd a docent lidských duší leštil další půllitr tak důkladně, jako by se do něj chtěl podívat na vlastní, nebo alespoň prezidentovu, budoucnost.
Vsuvka, ano to je ten Jarek, který jednou kdysi omylem otevřel hospodu o hodinu dříve, a pak tvrdil - no jo Brno, tady je v jedenáct již dvanáct. To (ne)věděli již staří Švédové…
A jak se tak náš hospodský mág díval na Jirku, kterému guláš pomalu mizel v bříšku jako dotační programy do pokladnic ANOfertu pardon Agrofertu, zeptal se trochu škodolibě:
„Jirko, proč jsi tam tak smutný?“
A to byla ta chvíle, kdy se Jirkova žena (schválně zda si ještě pamatujete její jméno) napřímila, zavřela všechny své oči a s vážností staré řeholnice, která právě spatřila hřích, pronesla:
„On není smutný, on je jenom tak škaredý!!“
A bylo ticho. Takové to ticho, které trvá přesně jednu sekundu a dvě desetiny, a pak se roztrhne jako igelitka z tržnice. Hospoda vybuchla smíchem jako Bejrút v roce 1982.
Jarek se chytil za břicho, jeden štamgast se musel opřít o výherní (spíše proherní) automat, aby nespadl, a chudák Jirka… Jirka se zasmál taky. Protože věděl, že takhle to v životě chodí.
Manželka vás musí milovat, aby si dovolila říct pravdu, a hospoda vás musí mít ráda, aby se vám hurónsky-brněnsky smála.
A ten smích trval. Přelezl přes stoly, stekl po podlaze, vyšplhal do komína (i do Jundrova) a rozlil se nad západním Brnem jako teplé neviditelné světlo.
A smáli se tam U Medvěda až do zavírací hodiny, kdy Jarek (dočasně) zhasl poslední světlo a řekl: „Tak zas zítra, Medvědi moji.“
A Jirka vzal ženu pod paži, ona jeho pod křídlo, to svoje sojové, a šli domů, pořád ještě hihňající se jako mladé pirátské poslankyně na Malé Straně.
Protože když se člověk ještě dokáže smát tomu, jak vypadá, jak žije a co jí, tak je na světě pořád ještě dobře.
A v Brně obzvlášť.
Zazvonil zvonec a příběhu z „Pod Špilasu“ je laskavý konec.
-----------------------------------------
(Nezapomeňte dát lajk, pusu a odběr - zvolalo nejmladší z blogerských dětí)
