Článek
Kdysi jsme seděli v pivnici. Tedy pardon, v Hollanově městské knihovně. Dnes člověk musí být přesný.
Bylo kolem jedenácté večer. Čas, kdy debata o světové politice pomalu přechází v debatu o tom, kdo ještě zvládne dojít domů po svých.
Najednou kamarád zbledl. „Chlapi, mně to jede!“
Poslední autobus. Největší strašák noční civilizace.
Vyskočil od stolu. Celý v černém. Černá bunda, tmavé kalhoty. Černé trenky. A sprintoval na zastávku tak rychle, že by ho atletický svaz okamžitě zařadil do reprezentace. Tedy na paralympiádu .
Jenže moravský osud se vyvíjel krapet jináč.
O pár ulic dál někdo právě vykradl stánek s tiskem a cigaretami. Policie dostala hlášení, že pachatel je stále poblíž. A pak ulicí proběhl náš kamarád, jeho jméno neuvádíme kvůli GDPR, to dá rozum přece.
V noci. V černém. Ve sprintu.
Policisté nezaváhali ani vteřinu.
Profesionální zákrok. Rychlý. Tvrdý. Účinný.
Kamarád nestihl vůbec nic. Ani vysvětlovat. Ani autobus.
Asi za půl hodiny se vrátil zpět do pivnice. Pardon. Do knihovny.
Sedl si. Objednal už jen zázvorový tonic. A začal nám barvitě (United colors of Brno city ) vyprávět zážitek.
A nejlepší bylo, že policisty ve finále ještě pochválil.
„Fakt dobrý byli,“ řekl uznale. „Já vůbec nestihl zareagovat.“
Člověk přijde o poslední autobus, skončí na zemi díky policejním zákroku, a stejně ocení dobře odvedenou práci. Od té doby mu říkáme: Milan. Občan – ideál!
