Článek
Jenže skutečný student práv vypadá většinou jinak. Poznáte ho snadno. Má kruhy pod očima, v batohu tři zvýrazňovače, osm set stran skript a výraz člověka, který už třetí den řeší, zda je držba oprávněná, poctivá nebo jen psychicky náročná.
Pamatuji si jednoho spolužáka, který přišel ke zkoušce z ústavního práva. Profesor se na něj podíval přes brýle a pravil:
„Pane kolego, co víte o ústavním právu?“
A student opatrně odpověděl:
„Záleží, pane profesore… chcete právní názor, nebo názor, který projde?“
To je mimochodem okamžik, kdy se z mladého idealisty začíná stávat praktik.
Právnická fakulta je vůbec zvláštní prostředí. Člověk tam přijde jako veselý maturant a po několika semestrech začne v běžném životě mluvit jako komentář k trestnímu řádu. Normální lidé řeknou:
„Sousedi se pohádali.“
Student práv oznámí:
„Došlo k eskalaci sousedského konfliktu s potenciálním přesahem do oblasti přestupkového práva.“
A knihovna? To je kapitola sama pro sebe. Sedí tam dva studenti nad občanským právem, kolem nich komíny knih, prázdné kelímky od kávy a ticho husté jako odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu.
První zoufale zašeptá:
„Já už jsem z toho občana úplně mrtvý.“
A druhý bez emocí odpoví:
„Tak pozor. Smrt je právní skutečnost.“
Na právech totiž člověk časem ztratí schopnost normální komunikace. Zato získá schopnost mluvit dvacet minut a nic jednoznačně neříct. Což se později výborně hodí v praxi.
Vrchol studia pak přichází kolem státnic. Student po pěti letech slavnostně oznamuje rodičům:
„Mám skvělou zprávu! Už konečně vím, co znamená výraz ‚to záleží na okolnostech případu‘.“
Otec nadšeně vyskočí:
„A co to tedy znamená?“
A budoucí právník klidně odpoví:
„To záleží.“
A úplně nejkrásnější je, že to není vtip. To je podstata právnického vzdělání.
Možná právě proto jsou právníci tak zvláštní tvorové. Nikdy vám neřeknou jednoduché ano nebo ne. Zato vám dokážou na čtyřech stranách vysvětlit, proč jednoduché ano nebo ne vlastně neexistuje.
A když už si myslíte, že jste je konečně pochopili, vytáhnou latinský výraz, judikát z roku 1932 a větu:
„Právní teorie na tuto otázku není jednotná.“
V tu chvíli poznáte, že proti vám stojí skutečný absolvent práv. Nebo kandidát na psychiatrii. U některých případů se to dodnes nepodařilo spolehlivě odlišit.
