Článek
Jenže lidé z minulého režimu nikam nezmizeli. Někteří odešli z politiky, jiní pokračovali ve veřejném životě – a někteří se dokonce dostali do nejvyšších pater polistopadové politiky.
Stačí se podívat na seznam.
Mezi bývalými členy KSČ, kteří po listopadu působili ve vládních funkcích nebo v Senátu, najdeme například Miloše Zemana, Jiřího Paroubka, Andreje Babiše, Jiřího Rusnoka, Jana Fischera, Vladimíra Dlouhého, Pavla Rychetského, Jana Kavana, Jana Stráského, Pavla Mertlíka, Pavla Dostála, Václava Grulicha, Vladimíra Vetchého, Eduarda Zemana, Jaromíra Schlinga.
Zajímavostí je pan Jiří Paroubek, který nikdy nebyl členem KSČ, ale dlouholetým členem Československé strany socialistické (ČSS), která byla pevnou složkou Národní fronty pod vedením KSČ.
A tím výčet nekončí.
Zvláštní kapitolou jsou lidé, kteří vstoupili do KSČ ještě před rokem 1968 a později se od komunistického režimu distancovali. Jiní byli členy strany až do listopadu 1989. Politicky i morálně jde pochopitelně o dvě poněkud odlišné kategorie.
Právě tady ale začíná být česká historie zajímavá.
Česká polistopadová politika totiž nebyla personálně čistým stolem. A ani být nemohla. Revoluce nepřinesla fyzické vymazání jedné generace. Lidé, kteří za socialismu pracovali ve státní správě, akademii, hospodářství nebo politice, zůstali součástí společnosti.
Někteří své zkušenosti využili v nových demokratických poměrech.
Otázkou proto není jen to, zda někdo kdysi byl členem KSČ. Důležité je také kdy do strany vstoupil, proč tam byl, jak dlouho v ní působil, co dělal před listopadem a především jak se choval po listopadu.
Miloš Zeman je ostatně dobrým příkladem. Do KSČ vstoupil v roce 1968 a po okupaci byl ze strany vyloučen. O několik desetiletí později se stal předsedou vlády a následně prezidentem republiky.
Andrej Babiš představuje zase jiný případ. Členem KSČ byl v osmdesátých letech a po roce 1989 vybudoval jednu z nejvýraznějších politických kariér v novodobých českých dějinách. Nakonec se stal premiérem.
A potom tu máme třeba Jiřího Rusnoka nebo Jana Fischera. Oba se stali předsedy vlád, přestože jejich profesní a politická dráha začínala ještě v socialistickém Československu.
Je tedy trochu paradoxní, že země, která se v roce 1989 zbavila komunistického monopolu, měla v dalších desetiletích několik předsedů vlád s komunistickou minulostí.
Znamená to, že listopadová revoluce selhala?
Rozhodně ne.
Demokracie totiž není soutěž o politickou čistotu rodokmenu. Je to systém, v němž mají rozhodovat voliči, nikoli lustrační komise. Minulost politika je důležitá, ale sama o sobě ještě neříká, zda je člověk dobrým, nebo špatným demokratem.
Současně by však nebylo rozumné dělat, že komunistická minulost neexistuje. Historická paměť není mstivost. Je to pojistka proti tomu, abychom si minulost začali pohodlně přepisovat.
Možná tedy nejpřesnější závěr zní: komunisté po listopadu nezmizeli. Někteří z nich se stali demokratickými politiky, jiní pokračovali v kariéře a někteří se dostali až na samotný vrchol státu. Jako třeba dnešní pan prezident.
