Článek
Glosa
Kdybych byl Ukrajinec a po další probděné noci, kdy se člověk učí rozeznávat typy raket podle zvuku, otevřel zprávy ze Západu (a hlavně z Prahy), možná bych si myslel, že jsem ještě neusnul.
Že to je dozvuk stresu. Halucinace. Protože představa, že v jedné z parlamentních demokracií se chodí k řečnickému pultu pozpátku jako forma „politického sdělení“, zní spíš jako výjev z absurdního divadla než z reality války.
Zatímco tam na Východě někdo počítá minuty mezi výbuchy a doufá, že další dům nebude ten jeho, tady se politický boj vede pomocí pantomimy.
Místo argumentů choreografie. Místo rozhodnutí happening.
Všechno je to náramně vtipné, originální a instagramově vděčné – jen poněkud bez vztahu k tomu, o čem mají ta velká slova o osudu Ukrajiny vlastně být.
Člověk by si pak mohl pomyslet cosi velmi nepříjemného: má-li Ukrajina na Západě zastání u takových šašků a nicmochrů, kteří si hrají na politiku jako děti na vojáčky, pak to má Vladimir Putin skutečně snazší, než se z dálky zdá. Ne proto, že by Západ neměl sílu. Ale proto, že část jeho reprezentace si plete odpovědnost s performancí.
Závěrem
Válka , ergo kladívko, není symbol. Ani gesto. Ani chytrá metafora do večerních zpráv. Válka je realita, která se neptá, jestli jste přišli k pultíku čelem, nebo pozpátku.
A kdo tohle nechápe, neměl by mluvit o cizím osudu – maximálně o vlastním cirkusu.
-----------
(za drobnou inspiraci blog děkuje panu Pavlovi B. )
